M(arika)ezi Trámy - Alternativní půda Mezi Trámy Zákopanka
 

M(arika)ezi Trámy

 

Trochu tančím, trochu peču, tvořím, vymýšlím a taky trochu, ale opravdu jen trochu píšu. Za to však hodně sním a věřím v to, že i ty největší sny se mohou splnit. Jedním takovým je naše Alternativní půda.

 

Ta půda jsem já, jen stlučená z několika hřebíků a prken. V hodně věcech jsme úplně stejná dřeva, ale něco mám přece jen navíc. Mohu s vámi sdílet všechny neobyčejné a nezapomenutelné věci, které se dějí Mezi Trámy. I mezi těmi, které dohromady staví můj život.

 

 

25.05. | Budu si přát pořádně

Určitě nejsem jediná, kdo měl chvíli pocit, jakoby celý tento „nouzový stav“ vypukl kvůli němu. 

Prý máme být s každým vysloveným přáním opatrní. Budu na to tedy myslet – příště! 

Přála jsem si klid na to, abych se opět zabydlela doma. Také trávit co nejméně času ve vlaku na cestě do Bratislavy a možnost dohnat všechno to, co jsem půl roku v Lisabonu nemohla. Najednou to přišlo vše i s bonusy. Pozitivními i negativními… Seděla jsem doma a nevěděla, jestli ty pocity, které mám, jsou radost, strach, smutek, zlost anebo bezmoc. „Počkej, počkej, ne tak rychle. Nebyla jsem připravená! Dáváš mi čas být doma? Není to zadarmo. Chceš to se mnou vyměnit za čas s přáteli. Jak to, že mi nedáváš na výběr?“ – Ani nevím, ke komu to v té mé hlavě vlastně mluvím… K té Vyšší moci, kterou teď uvádí na doporučených dopisech, koronaviru, Zemi, životu, osudu,… 

Stejně bych tu situaci nemohla předem nijak ovlivnit. Uvědomila jsem si však, kolik věcí nepromýšlím do konce. Třeba to, že studium v Bratislavě, je sice otravná čtyřhodinová cesta vlakem dvakrát v týdnu, ale je to také místo, kam jezdím za lidmi, se kterými je mi dobře. Po třech letech jsem tam konečně začala nacházet kousek něčeho, co „vonělo“ jako domov. Ani jsem si své blízké nestihla užít, a už jsem se od nich zase musela odloučit. 

Doma jsem prošla už všechny místnosti nejméně dvakrát. Posunula jsem nábytek, pověsila obrazy, vymyslela, jak předělat kuchyň, položila koberec, několikrát přestěhovala kytky, ale stále přemýšlím, co tu nesedí. Možná sem nezapadám já. Jak taky, když tohle je od mých patnácti poprvé, co jsem doma déle jak dva měsíce. Nikdy jsem si neuvědomila, že být doma je sice fajn pocit, ale jen tehdy, když víte, že máte zase kam odjet. Protože vracení je ten nejlepší okamžik. 

I my jsme se doma konečně zastavili. Přitom jsme zjistili, že jsme se asi ještě nikdy nepotkali u snídaně, oběda a večeře v jeden den s tím, že je to to jediné, co jsme si ráno naplánovali. Z fáze „užíváme si jeden druhého", do fáze „jeden štve druhého“, jsme přecházeli pomalu. Fáze „štveme se navzájem“ přišla hned vzápětí, ale teď to vypadá na happy end. Oni ty vzájemné vztahy totiž přímo kopírovaly to, co se dělo uvnitř nás. 

Poté co jsem se nemohla rozhodnout, jak se mám v začátku nouzového stavu cítit, jsem přešla do pocitů úlevy a radosti. Když už jsem však vyklepala písek i z kufru z Lisabonu a nevěděla co dál, přišla úzkost. Myšlenky na to, že nic nedává smysl. „Pro koho vůbec píšu? Čte to někdo? Možná měli všichni pravdu. Tančit není nic perspektivního. Proč chceme stále něco pořádat a pro koho vůbec? Můžu se někdy uživit něčím z toho, co dělám? Vždyť já nic neumím…“ Několik nadávek jsem vypustila i nahlas a ve své hlavě vymýšlela, jaký bude ten MŮJ nouzový plán na záchranu v reálném životě. 

Jsem ráda, že tohle období v mém životě bylo. Dnes můžu říct, že jsem si ním prošla sice se zablácenými botami, ale zato s úplně čistou hlavou. Zjistila jsem, že odpověď na všechny ty otázky jsem „JÁ“. A co by mělo být důležitějšího? Naladila jsem se na novou vlnu, kde žádné důvody proto, proč něco dělám, prostě nepotřebuji. Mám totiž konečně čas se učit nové věci a zlepšovat se v tom, co jsem dělala doteď. Píšu dál a mnohem radši, protože ten, kdo to bude za pár let, možná měsíců číst, jsem JÁ. Tančím stále, i když se nikdo nedívá a díky tomu vím, že je to opravdu čistá láska. Peču. Někdy třeba dvakrát denně. Samozřejmě pro radost ostatních, ale hlavně proto, že mě dělá šťastnou tu jejich radost pozorovat. Dokonce dál studuji. I když ještě před třemi měsíci bych si tím nebyla úplně jistá. Sice mám někdy pocit, že stojím mezi obory „Moderní tanec“ a „Informační technologie“, ale mám šanci si to dělat tak trochu po svém. 

Jestli se těším do normálu? Těším se na to, že ten NORMÁL budeme mít snad každý teď trochu jiný. 

Těším se, že si budeme vyprávět o tom, co jsme získali a ne to tom, co jsme ztratili. 

Těším se, že se budu smát nad videi, jak tančím v obyváku před webkamerou. 

Těším se, až se budeme se všemi objímat při vítání, loučení, ale třeba i jen tak, několikrát během dne. 

A taky se těším na to, až si tohle jednou přečtu a uvědomím si, že ty pocity, které v sobě dnes mám, si v sobě stále nesu.

M(arika)ezi Trámy

 




18.03. | #ÚsměvPodRouškou

Objevů, výzkumů, teorií a různých názorů, je už všude plno. Někdo to vidí tak, že se mělo dělat něco dřív a jiní mají zase naopak pocit, že je všechno MOC. Lidé se handrkují, hází na sebe špínu a stále koukají na to, co  dělá soused místo toho, aby se ujistili, že oni sami to dělají opravdu správně a s čistým svědomím. Každý tomu přikládá trochu jinou váhu. Možná nějací matematici si spočítali, že je ještě malé procento, že by se jich to mohlo osobně týkat a materialisté více hledí na dopad, jaký to na všechno bude mít. Jsou tu lidé s klidnou hlavou, ale i lidé v panice. Doufám však, že těch, kteří jednají zodpovědně a s rozvahou je většina. Pevně věřím, ať jsme jací jsme, tentokrát nám všem jde opravdu jen o ten jeden jediný cíl. O  ZDRAVÍ.

 Pro koho teď tohle všechno píšu? Hlavně sama pro sebe. Protože ten, kdo teď může něco udělat, jsem JÁ – a kéž by si tuhle větu teď řekl každý. Dalším důvodem je to, že si za několik let chci znovu přečíst o  tom, že existovaly časy, kdy k sobě zase lidstvo mělo o něco blíž. Chci sobě i svým blízkým připomenout, že není stále potřebné se za něčím honit, hlavně pokud nejsou v pořádku ty pravé hodnoty. A taky chci mít důkaz, že si lidé umějí nezištně pomáhat.

 Všichni tu hrozbu nazývají nemocí. Ta MOJE teorie je opačná. Myslím si, že nás to jako lidstvo přišlo vyléčit. Když jsem se totiž ještě před pár dny rozhlédla po zaplněném městě nejrůznějších lidí, neměla jsem strach, že se nakazíme virem nebo obyčejnou chřipkou, ale lidskou blbostí a sobeckým jednáním pouze ve vlastní prospěch. Jsme nemocní. Člověk totiž na rozdíl od  zvířat má emoce. My jsme je jen z neznámého důvodu začali úplně přehlížet. Nejen, že postrádáme empatii k těm, se kterými sdílíme planetu, ale často také to, jak se cítíme my sami, přesouváme na druhou kolej. Na tu, kterou pracovně nazýváme „Až budu mít někdy víc času“.

 TOHLE JE TEN ČAS!

 Uznávám, že tento postup léčby rozhodně není jeden z těch nejpříjemnějších, ale pevně věřím, že bude účinný a naučí nás dostatečné prevenci. Těch pokusů nám pomoc, bylo už mnoho. My jsme jen nechtěli poslouchat. Můžeme se o to prosím pokusit teď?

 Tahle společnost dospěla k tomu, že někdy platíme za  naprosto úsměvné věci. Úsměvné proto, že na nich často stojíme, ale běžíme pro ně kilometry daleko. Stačilo by se jen ZASTAVIT a ROZHLÉDNOUT.

 Víte například, kolik manažerů z velkoměst, si platí za  to, že se jezdí „napojovat na přírodu“? Nebylo by lepší navštívit přátele, kteří žijí na vesnici a přiložit u nich ruku k dílu? Všimli jste si, kolik nabídek na různé jógové, cvičící, meditační a nevím ještě jaké retreaty, na vás za rok na internetu vyskakují? Přitom cvičit jógu může každý z nás v obyváku. Raději píšeme maily, jen abychom nemuseli s lidmi mluvit osobně. Seznamujeme se výhradně na seznamkách a nedej bože, že by nám někdo cizí v autobuse řekl, jak nám to sluší. Jezdíme na pobyty do tmy, abychom byli sami. Hodně nakupujeme, i to co nepotřebujeme. Což se teď ještě zdvojnásobilo. Místo parků stavíme obchoďáky a na jejich střechy sázíme květiny, aby to město bylo o  něco zelenější. Zapomínáme na své blízké a místo času stráveného s nimi, raději kupujeme letenky v akci, abychom za život „viděli co nejvíce“. Nadáváme stále na to, co nemáme, jako oceány, pláže, vysoké hory, polární zář, sluníčko (když ho zrovna chceme), déšť (když ho potřebujeme), tučňáky, avokáda nebo třeba roušky. Místo toho, abychom si začali vážit všeho, co tu je. Nejen že Čechy jsou nádherným místem, ale co teprve naše domovy.

 Myslím si, že spousta z nás dodnes nepochopila, k čemu domov slouží. On to totiž není jen prostor, kde přespíme, najíme se  a vybalíme a zase zabalíme kufry předtím, než z něho opět utečeme pryč. Je  to místo, které si můžeme vytvořit podle našich představ. Jeden takový domov, je i naše tělo. Spousta z nás neustále nakupuje do domácnosti miliony věcí, ale kdy jsme měli opravdu čas se  doma rozhlédnout a užít si to, jak jsme si ji zařídili? Naše domovy jsou sídlem rodiny. Odráží naši osobnost, a kde jinde by nám tedy mělo být lépe?

 Proč se tedy teď tolik bojíme zůstat pár dní doma? Nebojíme se náhodou sami sebe? Toho, že se dozvíme, kdo doopravdy jsme? Že si uvědomíme, kolikrát si v životě něco nalháváme, zakazujeme a přijdeme na to, že se  jen bojíme udělat změnu a být šťastní? 

Nedovolit si být šťastný je totiž tou zkázou, která může potkat lidstvo. Tak teď prosím pomozme tomu, aby nenastala. Buďme doma a věnujme se sami sobě a  těm, které máme rádi. Přijímejte a dávejte lásku, v jakékoliv podobě, i  když na dálku. Otevřeme se světu, zkusme být tolerantní a zodpovědní pouze sami za sebe. Nosme roušky, ale PROSÍM, nepřestávejme se pod nimi usmívat na svět a  hlavně jeden na druhého.   

 #usmevpodrouskou   

 M(arika)ezi Trámy 

 




09.03. | Hlavou o zeď

Už jsem několik dnů zpátky doma, ale musím říct, že ještě stále se vzpamatovávám. Můj příjezd by se dal připodobnit čelnímu nárazu hlavou o zeď. A to v naprosto plné rychlosti. Ještě teď se mi točí celý svět a velmi matně si vzpomínám, co se stalo a kdo vlastně jsem.

 
Žila jsem poměrně dlouhou dobu na západní straně Evropy a každou chvíli jsem vnímala jako přítomná okamžik, který mi dává do života to největší bohatství – nevyčíslitelnou zkušenost. Slibovala jsem si, že na nic z toho nezapomenu, že se pokusím najít způsob, jak mít takové malé „Portugalsko“ i v Čechách, nebo na Slovensku. S tím prudkým nárazem, jsem však na všechno z toho asi zapomněla. Celý ten půl rok teď v mé hlavě vypadá jako mlha. Někde za ní se sice lehce rýsují všechny ty  barvy, prosluněné víkendy na pláži a radost ze všeho co dělám, ale já si však nevím rady s tím, jak poručit větru, aby tu mlhu odfoukl pryč.            

Věděla jsem, že se budu muset vrátit do reality a měla jsem strach, jak bude vypadat. Doufala jsem, že třeba předčí moje očekávání a nebude tolik bolet. Na cestě zpátky, jsem si v letadle četla všechna přání, která jsem si první den mého výletu napsala na papír. Přání o tom, jak můj pobyt v cizině bude vypadat. Nemohla jsem se ubránit slzám, když jsem si uvědomila, že já si ten svůj život vlastně sama napsala…

  • Já jsem si totiž přála, abych potkala pravé přátelé, které mě budou obohacovat a  inspirovat. Tak proč se teď divím, že loučení s nimi, je tolik bolestivé?


 
  • I když jsem nikdy předtím Lisabon nenavštívila, chtěla jsem, aby bylo místem, které si  zamiluji, a teď se cítím, jako bych opustila jeden domov.


 
  •  Přála jsem si, aby to všechno bylo přínosné, nejen po taneční a profesionální stránce, ale také osobní, a až teď mi dochází, že vlastně zpět letí úplně jiná Marika, než ta, která v letadle seděla v září.


 
  • Napsala jsem si také, že chci, abych mě tato životní etapa ukázala, kterým lidem v mém životě, na mě opravdu záleží. Měla jsem trochu strach, že přijdu třeba na něco, co jsem si nechtěla připustit. A taky přišla… ale více vděku za  ty opravdové přátele jsem nikdy necítila.¨


 A přesně tihle lidé, jsou teď to jediné, co mě ráno zvedá z postele. V opačném případě bych nejraději ležela celý den pod peřinou a  z holky co miluje společnost, by se velmi rychle stal naprostý asociál.

Nezvládám, že mi všichni okolo rozumí. Teda oni rozumí slovům, které říkám, ale jejich význam jen málokdo pochopí. Nechápu, proč bych se měla učit pojmy a poučky, když sama moc dobře vím, že se to nikdy nevyrovná praxi. Nebaví mě, jak se lidé pomlouvají a  nepřejí jeden druhému. Je mi špatně z toho, že se málokdo umí navzájem chválit. Třeba jen tak, že jim to sluší, že se jim něco povedlo, nebo že jsou prostě jen dobří a hodní k ostatním. Vadí mi, že o úspěchu je lepší nemluvit, že v něčem vynikat se nenosí, a že vydělávat si peníze něčím, co vás baví, je důvod k tomu se k vám obracet zády.

 Někdy mám pocit, že do tohoto světa se já nehodím. Věčně naivní a důvěřivá… Na jednu stranu mě mrzí, že se nikdo nezeptá, jak jsem se měla. V takovém případě mi přijde, že celý ten půl rok byl opravdu jen sen a nic se nestalo. Na straně druhé mě však irituje, když slyším větu „tak jak ses měla v Lisabonu“ od někoho, kdo rozhodně nečeká na odpověď.
  
Ať tady, tam, anebo třeba u našich slovenských sousedů… všude se něco najde. Možná je to tím Sluncem, že mám pocit, že být nad věcí, je v Lisabonu v módě každou sezónu. Tak třeba s tím přicházejícím jarem tento trend přijde konečně i k nám. Pevně doufám. Jinak se totiž stane, že tvořivá část mě odejde někam, kde už ji třeba nikdy nenajdu.   

M(arika)ezi Trámy

 




20.01. | Za dveřmi

Pršelo dva dny v kuse. Pršelo z pravé strany, z levé strany, dokonce i zespoda. Vítr foukal tak moc, že veškeré zákony o  gravitaci, kterým jsem ani tak nikdy moc nerozuměla, přestávaly platit.  Ano, jestli jsem si někdy v Čechách myslela, že je větrno, tak to jsem ještě nešla v prosinci do školy celou dobu v záklonu.

Pořád doufám, že už to přestane, protože nejen, že je mokro všude na ulicích, ale mokrý mám i displej telefonu, desku stolu, oblečení, které jsem chytře pověsila ven a zapomněla ho uklidit, ale dokonce i to oblečení, které bylo celou dobu ve  skříni. Podlaha na sále se klouže, to má asi suplovat ten led, který tu  v zimě nemají. A co mě na tomhle období baví ze všeho nejvíce, jsou odpadkové koše plné deštníků. Protože jestli si někdo v tomhle počasí ještě troufne otevírat deštník, musí to být jedině turista!

Takhle vypadal Lisabon pár dní před Vánoci. Místo sněhu dešťová katastrofa… I přes několika hodinové zpoždění jsem jen doufala, že určitě odletíme, a že nám let nezruší. Já jsem se totiž opravdu domů strašně moc těšila. Nejvíce na ty úplně nejobyčejnější věci... Třeba až se konečně převléknu do něčeho, co se na mě nebude lepit, i když to nepřišlo do žádného přímého kontaktu s vodou. Taky na to, že si uvařím čaj ve své kuchyni a budu si dokonce moc vybrat, na jaký hrneček mám zrovna náladu. Těšila jsem se na teplo domova, a teď to myslím opravdu doslovně, protože jestli se někdy budete nudit v Portugalsku, zkuste hledat topení. Věřím, že Vám to chvilku zabere.

Seděla jsem konečně v letadle s vidinou toho, že dneska opravdu odletíme. Přemýšlela jsem nad tím, jak je vůbec možné, že je to vše tak jednoduché, a že můžu být za několik hodin úplně na jiném místě s jinými lidmi. Kam ale vlastně letím? Vracím se domů, anebo jen odlétám na dovolenou?

Do toho momentu, než jsem viděla noční Lisabon z výšky, mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, že vytvořit si z něj domov bylo nezbytnou součástí toho být tu šťastná. A když jsem teď odlétala na místo, kde jsem strávila většinu svého života a kde jsou všichni ti lidé, které z něho dělají nádherný život, cítila jsem se provinile. Bylo mi líto, že cítím stesk, když odjíždím jen na pár dní z města, které znám pouhé tři měsíce. Zároveň jsem se však nemohla dočkat toho, až budu míjet ceduli s nápisem Žamberk. Tušila jsem, že jedu na jednu z nejkrásnějších dovolených ve svém životě.

Za těmi nejkouzelnějšími a nezapomenutelnými zážitky totiž vůbec nemusíme do exotiky, na all inclusive nebo okolo světa. Mnohdy je máme hned za dveřmi, jen je možná tak často neotevíráme, protože si myslíme, že to co je za nimi už přece známe. Radši chodíme hledat na jiná místa a otevírat dveře, které jsou cizí a  úplně někde v nedohlednu. I to je možná potřeba, protože kdybych nejela až do Portugalska, poprvé nevstoupila do sdíleného bytu uprostřed lisabonského sídliště a neprošla několika dveřmi těch malých tanečních sálů přeplněných studenty, nedocházelo by mi tolik, že to nejcennější je stejně tam, kde už jsem na kliku šahala tolikrát. Ať už je to za těmi dveřmi, kde jsem strávila celé své dětství anebo za těmi v Zakopánce, do kterých mi po těch třech měsících záhadně nepasuje klíč. (Neboj se Jirko, výměnu zámku si neberu osobně).

Prostě a jednoduše jsem k těmhle vánocům dostala opravdu všechno, co jsem chtěla. A i když tahle přání opakujeme všichni každý rok, ne vždy nám doopravdy dochází, jak drahá jsou. Často pro nás bývají samozřejmostí, a tak si  neuvědomujeme, jak bohatí vlastně jsme, když se nám splní.

Já jsem chtěla, alespoň na malou chvilku vidět sníh, protože i když se Portugalci opravdu snaží o kouzelnou vánoční atmosféru, bez pocitu mrazu ve vzduchu to  není ono. Přála jsem si obléct rukavice a cítit přes ně teplo svařáku z polystyrénového kelímku na vánočních trzích. Vysnila jsem si sebe samu, jak peču perníčky v už dokonale vyzdobeném bytě s živým vánočním stromečkem. Chtěla jsem být u toho, až se bude zapalovat čtvrtá svíčka na  adventním věnci, který jsem za celý měsíc tady nesehnala. Tím mým největším přáním však bylo být se všemi, které opravdu miluji a nemuset od nich nikam pospíchat.

Děkuju ti Ježíšku, že jsi mi to splnil a jestli si můžu přát už i na další rok, tak chci to samé, možná jen jednu věc navíc… Ať je nás pohromadě u toho stolu co nejvíce!

M(arika)ezi Trámy

 




19.12. | Portugalské (z) lásky

Sama bych si na to asi nevzpomněla, ale poslední dny mi  nějak moc lidí připomíná, že už to jsou tři měsíce, co jsem odjela do Lisabonu. Říkám si, jak rychle to letí. Na jedné straně jsou to UŽ tři měsíce, ale na  druhé straně, je to JEN jedna krátká část mého života. Už je to dlouhá doba, co  jsem se někde dočetla, že po třech měsících teprve začínají být vztahy vážné. Opravdu nevím, co je na tom pravdy. Nechápu, jak se to, že je to „vážné“, dá poznat a také si nejsem jistá, jestli je to něco, co zrovna já vyhledávám. Ať jsou to totiž tři měsíce, anebo „žili spolu šťastně až do smrti“, hlavně jen, ať to není pořád VÁŽNÉ, protože já mám smích ráda.

 Každopádně mě tato informace dovedla k tomu, že mé lásky, které jsem potkala zde v Portugalsku, už jsou tedy natolik vážné, že by se  možná slušelo vám je představit. Čtvrt roku by měla být dostatečně dlouhá doba na to, zjistit, jestli ty vztahy, které jsme navázali, nejsou jen pouhým chvilkovým poblázněním, ale opravdovým zamilováním.

 Že jsem doopravdy zamilovaná, jsem u většiny z nich, věděla už od prvních chvil. O tom, že si tyhle „mé lásky“, naprosto získají mé srdce, jsem dokonce věděla už dávno předtím, než jsem se sem vydala. A jak? Prostě jsem to cítila.

 Ne že bych v motivačních dopisech, které se odesílají se žádostí na Erasmus lhala, ale úplnou pravdu jsem tam také nenapsala. Ono totiž důvodem, proč jsem si vybrala navštívit právě tohle místo, nebyla jen ta  škola. Byla to hlavně touha po novém životě v Lisabonu. Přesto, že jsem v tomhle městě nikdy předtím nebyla, jsem byla pevno pevně přesvědčená o  tom, že je to jediné místo, kde nebudu každý den přemýšlet nad tím, jaké by to  bylo být doma. Ano, LISABON je moje první láska. Teď to i mě zní trochu blbě, když si uvědomím, že mě k ní dovedly obrázky na pinterestu a na googlu. Výhledy, úzké uličky, kopcovité centrum města, spousta barev a kachličky všude kam se podíváš. Tam přece musím být spokojená. Pamatuji si, že jsem si tenkrát říkala, že na těch fotkách už chybím jen já se zmrzlinou, nebo kávou v ruce. Dnes už vím, že nepotřebuju ani jedno, a i tak jsem šťastná.

 Setkání s mojí druhou láskou předcházela velká očekávání. Nikdy předtím jsme se nepoznali, ale byla velkým důvodem, proč jsem se rozhodla odjet. Miluju vodu, jezera, řeky, moře, ale jaké by to bylo žít, alespoň na  chvíli, poblíž OCEÁNU. Dobře, není to tak úplně blízko, jak jsem si  představovala, ale i těch čtyřicet minut ve vlaku mi za to stojí. Oceán miluju za každé situace. Při východu slunce, přes den i v noci, když prší a  všechno je krásně čisté, dokonce i když fouká a já mám oči plné písku. Jezdím si k němu pro rady. Pokaždé, když si k němu sednu, dokáži si  odpovědět na otázky. Jezdím se k němu, uklidnit, ale také nabrat sílu, protože ta jeho energie? Tu vám prostě nikdo jiný nedá!

 JÓGA - s touhle holkou se z nám už nějakou chvíli a vždycky jsme si rozuměly. Až tady jsem se do ní opravdu zamilovala až po uši. Je to sice ten nejkratší vztah, z těch všech, které tu mám, ale za to  nejintenzivnější. Nejprve byla pouze zaplněním mého volného času. Teď se však někdy stane, že jdu na rande s ní, místo do školy. Kdo by to byl řekl, že se potkáme zrovna v Portugalsku?

 Poslední lásku jsem si přivezla už z domova. Zde jsem náš vztah jen posunula na vyšší level. Ano, je to KÁVA. Portugalci mají nejen nesmyslně dlouhý seznam s různými druhy přípravy káv, kterému rozumí jen místní, ale také úplně jinou kulturu kolem její konzumace.  Lidé si dají espresso po cestě na nákup, po  cestě z nákupu, nebo klidně i během něho. Prostě kdykoliv, kdy na ni  dostanou chuť. Většinou se nestihnou ani posadit a přímo u kasy si vypijí skvěle připravenou kávu za 60 centů. Možná právě proto, je věta: „Dala bych si  jednu kávu, prosím.“, stále tou jedinou, kterou umím v portugalském jazyce.

 Ptáte se, proč mezi mými Lisabonskými láskami není tanec? No… Měli jsme spolu vždy trochu komplikovaný vztah. Někdy nám to úplně neklape. Často mám pocit, že musím do našeho vztahu více vkládat, než dostávám. I přes to, že se někdy pohádáme, vím, že se k sobě vždy vrátíme zpátky. Teď si  vedle sebe tak v poklidu žijeme. Já jsem mu vděčná za to, že ho tu mám a  on by možná chtěl, abych se mu věnovala o něco víc… Myslím si, že žárlí na tu  jógu, se kterou ho vlastně tak trochu podvádím. Neboj se, v mém srdci máte místo všichni a po vánocích, se k tobě zase vrátím naplno!   

M(arika)ezi Trámy