M(arika)ezi Trámy - Alternativní půda Mezi Trámy Zákopanka
 

M(arika)ezi Trámy

 

Trochu tančím, trochu peču, tvořím, vymýšlím a taky trochu, ale opravdu jen trochu píšu. Za to však hodně sním a věřím v to, že i ty největší sny se mohou splnit. Jedním takovým je naše Alternativní půda.

 

Ta půda jsem já, jen stlučená z několika hřebíků a prken. V hodně věcech jsme úplně stejná dřeva, ale něco mám přece jen navíc. Mohu s vámi sdílet všechny neobyčejné a nezapomenutelné věci, které se dějí Mezi Trámy. I mezi těmi, které dohromady staví můj život.

 

 

08.10. | Nalijme si černé kávy

Kde jen začít s celým tím mým (naším) kávovým příběhem? Možná od té chvíle, kdy jsem tento nápoj, který je už dnes každodenním rituálem ne – li závislostí, ochutnala. 

Pro překvapení všech sousedů, kteří se stále podivují nad velikostí našich hrnků na „preso“ i my jsme doma dříve nazývali kávou to, co s ní v podstatě nemá nic společného. A tak si pamatuji, že i já jsem poprvé ochutnala rozpustné kafe zalité do půlky mlékem a zhodnotila to slovy „jak tohle může vůbec někdo pít“. To si občas říkám dodnes... Jako každá česká rodina jsme návštěvám nabízeli dvě varianty - turek nebo rozpust. V čem jsme si však úroveň drželi odjakživa, bylo to servírování. Prostě z hezkého hrníčku i to nescafé chutná o něco lépe. 

Dalším krokem ke kávě bylo objevení latéčka. Jediná varianta, kterou mi rodiče dovolili a zároveň jediná, kterou jsem byla schopná pozřít. Stejně jsem si ho objednávala jen kvůli té mléčné pěně a stále úplně nechápala, co na tom kafi všichni mají. 

Jak přesně se celá naše rodina dostala od třídecového hrnku k objemu třiceti mililitrů si úplně nepamatuji. Zcela určitě to však ovlivnily existence nových originálních kaváren a fakt, že jsme se k jedné takové přímo nachomýtli. A právě tento okamžik v mém životě obviňuji za ten, který u mě odstartoval závislost. Nejen na kávové chuti, ale kouzlu toho, jakými různými způsoby ji lze připravit. Nebudeme si lhát. V zalití  „3v1 deluxe“ horkou vodou rozhodně není takové kouzlo jako v přípravě Vacuum potu.  A ta vůně čerstvě namletých zrníček? Jestli existuje takový parfém, tak mi o něm prosím řekněte…

Dělala jsem v několika kavárnách a představovala si, jak by asi jednou mohla vypadat ta moje.  Nejdříve jsem z toho měla radost – být součástí kavárenských životů, být věčně upatlaná od lógru, popálená od páry a usmívat se na všechny s nadějí, že se třeba usmějí zpátky. Dost rychle jsem však přišla na to, že stejně jako každá káva nemá vyváženou chuť i práce v tomto oboru umí být často hořká a kyselá. 

Je to celkem paradox, že mi nikdy ani tak nevadili ti zákazníci, jako to, že nemůžu rozhodovat o tom, co přistane na jejich stole. Na tohle je jednoduché pravidlo – „dones zákazníkovi to, co bys sama chtěla dostat“. Ne všude se však uplatňovalo… A tak i já jsem prostě odnášela na stůl upatlané hrnečky ještě s logem mainstreamové kávy. Dokonce jsem se často snažila své myšlenky sdílet a dostala jsem nejednu možnost je zhmotňovat. Jenže jsem si velmi rychle uvědomila, že dávat energii do něčeho, co není mé, je silný proud, který nikdy neteče zpět. 

 A tak to začalo...Několik let vytváření složek v telefonu a přemýšlení nad tím, jak bude vypadat to moje místo, které bude provoněné kávou a čerstvými cupcaky. Útulná kavárnička s poklidnou hudbou, nejlepšími snídaněmi v okolí, která bude takovým nečekaným překvapením pro každého, kdo přijede do malého města. Věděla jsem, že není potřeba nabízet lidem přezdobené dorty plné ztužovačů, ale koláče s tajnou přísadou všech našich babiček. S láskou se kterou je pro nás pekly. Takže jsem začala péct…

NE – radost z pečení jsem nezdědila ani neodkoukala od své mamky a ANO i já jsem byla naprostý začátečník amatér, který netušil jaký je rozdíl mezi smetanou na vaření a ke šlehání. Prostě jsem jen chtěla vytvořit něco, co bude stejně vypadat a vonět, jako chutnat…

Když o něčem tak moc sníte, možná snadno přehlédnete, že to máte na dosah. Stačilo po jedné akci Mezi Trámy uklidit stoly ke straně. Kdo už zná naši Evu ví, že nic nemůže být uklizené jen tak...Takže jsme najednou stáli přesně v takové kavárně, kterou jsem měla tak dlouho ve své hlavě a nechápala, že jsme ji vybudovali bez našeho vědomí. Impulzivně jsem nadhodila „Otevřeme kavárnu na jeden den“. Asi jsem to ani nemyslela tak vážně, protože jak by něco takového mohlo vůbec fungovat? Ani nevím, kdo z nás s tím vyšel ven, ale byli  to sami lidi, kteří se mě začali ptát, kdy to uděláme. A tak se stalo jednou, podruhé, potřetí…

A dnes? Jsem neskutečně vděčná, že jsem si splnila sen, který je však udržitelný se vším ostatním, co v životě miluju. Pokaždé když jednodenní kavárnu otevíráme, pochybuji, že za námi do Zakopánky opravdu dojedete. A když zavíráme, nevěřím tomu, kolik vás za jeden den půdou proběhlo… 

Co potřebuje kavárna možná ještě víc, než dobré kafe a příjemné místo? Lidi, kteří to dělají s láskou a můžete se na ně spolehnout. Já ty lidi okolo sebe mám a vím, že je to k nezaplacení. I když je za tím vším spousta práce a úsilí, stále nám to dělá radost. Hlavně proto, že po jedné takové neděli zavřeme a víme, že takový den se bude opakovat, až na něj opět nasbíráme sílu a chuť.

Je to jako espresso macchiato… malá černá káva představuje vše důležité z mé ideální představy o vlastní kavárně a ta kapka pěny navrchu je bonus, že ji pokaždé otevřu s radostí a úsměvem. 

Ale může to být i café latté plné našlehaného mléka...to když můžeme s miniKavárnou přijet za vámi…
Jediné co mě možná trochu mrzí je, že my si  ani jednu z těchto káv nemůžeme Mezi Trámy vychutnat jako zákazníci…

M(arika)ezi Trámy

 




25.05. | Budu si přát pořádně

Určitě nejsem jediná, kdo měl chvíli pocit, jakoby celý tento „nouzový stav“ vypukl kvůli němu. 

Prý máme být s každým vysloveným přáním opatrní. Budu na to tedy myslet – příště! 

Přála jsem si klid na to, abych se opět zabydlela doma. Také trávit co nejméně času ve vlaku na cestě do Bratislavy a možnost dohnat všechno to, co jsem půl roku v Lisabonu nemohla. Najednou to přišlo vše i s bonusy. Pozitivními i negativními… Seděla jsem doma a nevěděla, jestli ty pocity, které mám, jsou radost, strach, smutek, zlost anebo bezmoc. „Počkej, počkej, ne tak rychle. Nebyla jsem připravená! Dáváš mi čas být doma? Není to zadarmo. Chceš to se mnou vyměnit za čas s přáteli. Jak to, že mi nedáváš na výběr?“ – Ani nevím, ke komu to v té mé hlavě vlastně mluvím… K té Vyšší moci, kterou teď uvádí na doporučených dopisech, koronaviru, Zemi, životu, osudu,… 

Stejně bych tu situaci nemohla předem nijak ovlivnit. Uvědomila jsem si však, kolik věcí nepromýšlím do konce. Třeba to, že studium v Bratislavě, je sice otravná čtyřhodinová cesta vlakem dvakrát v týdnu, ale je to také místo, kam jezdím za lidmi, se kterými je mi dobře. Po třech letech jsem tam konečně začala nacházet kousek něčeho, co „vonělo“ jako domov. Ani jsem si své blízké nestihla užít, a už jsem se od nich zase musela odloučit. 

Doma jsem prošla už všechny místnosti nejméně dvakrát. Posunula jsem nábytek, pověsila obrazy, vymyslela, jak předělat kuchyň, položila koberec, několikrát přestěhovala kytky, ale stále přemýšlím, co tu nesedí. Možná sem nezapadám já. Jak taky, když tohle je od mých patnácti poprvé, co jsem doma déle jak dva měsíce. Nikdy jsem si neuvědomila, že být doma je sice fajn pocit, ale jen tehdy, když víte, že máte zase kam odjet. Protože vracení je ten nejlepší okamžik. 

I my jsme se doma konečně zastavili. Přitom jsme zjistili, že jsme se asi ještě nikdy nepotkali u snídaně, oběda a večeře v jeden den s tím, že je to to jediné, co jsme si ráno naplánovali. Z fáze „užíváme si jeden druhého", do fáze „jeden štve druhého“, jsme přecházeli pomalu. Fáze „štveme se navzájem“ přišla hned vzápětí, ale teď to vypadá na happy end. Oni ty vzájemné vztahy totiž přímo kopírovaly to, co se dělo uvnitř nás. 

Poté co jsem se nemohla rozhodnout, jak se mám v začátku nouzového stavu cítit, jsem přešla do pocitů úlevy a radosti. Když už jsem však vyklepala písek i z kufru z Lisabonu a nevěděla co dál, přišla úzkost. Myšlenky na to, že nic nedává smysl. „Pro koho vůbec píšu? Čte to někdo? Možná měli všichni pravdu. Tančit není nic perspektivního. Proč chceme stále něco pořádat a pro koho vůbec? Můžu se někdy uživit něčím z toho, co dělám? Vždyť já nic neumím…“ Několik nadávek jsem vypustila i nahlas a ve své hlavě vymýšlela, jaký bude ten MŮJ nouzový plán na záchranu v reálném životě. 

Jsem ráda, že tohle období v mém životě bylo. Dnes můžu říct, že jsem si ním prošla sice se zablácenými botami, ale zato s úplně čistou hlavou. Zjistila jsem, že odpověď na všechny ty otázky jsem „JÁ“. A co by mělo být důležitějšího? Naladila jsem se na novou vlnu, kde žádné důvody proto, proč něco dělám, prostě nepotřebuji. Mám totiž konečně čas se učit nové věci a zlepšovat se v tom, co jsem dělala doteď. Píšu dál a mnohem radši, protože ten, kdo to bude za pár let, možná měsíců číst, jsem JÁ. Tančím stále, i když se nikdo nedívá a díky tomu vím, že je to opravdu čistá láska. Peču. Někdy třeba dvakrát denně. Samozřejmě pro radost ostatních, ale hlavně proto, že mě dělá šťastnou tu jejich radost pozorovat. Dokonce dál studuji. I když ještě před třemi měsíci bych si tím nebyla úplně jistá. Sice mám někdy pocit, že stojím mezi obory „Moderní tanec“ a „Informační technologie“, ale mám šanci si to dělat tak trochu po svém. 

Jestli se těším do normálu? Těším se na to, že ten NORMÁL budeme mít snad každý teď trochu jiný. 

Těším se, že si budeme vyprávět o tom, co jsme získali a ne to tom, co jsme ztratili. 

Těším se, že se budu smát nad videi, jak tančím v obyváku před webkamerou. 

Těším se, až se budeme se všemi objímat při vítání, loučení, ale třeba i jen tak, několikrát během dne. 

A taky se těším na to, až si tohle jednou přečtu a uvědomím si, že ty pocity, které v sobě dnes mám, si v sobě stále nesu.

M(arika)ezi Trámy

 




18.03. | #ÚsměvPodRouškou

Objevů, výzkumů, teorií a různých názorů, je už všude plno. Někdo to vidí tak, že se mělo dělat něco dřív a jiní mají zase naopak pocit, že je všechno MOC. Lidé se handrkují, hází na sebe špínu a stále koukají na to, co  dělá soused místo toho, aby se ujistili, že oni sami to dělají opravdu správně a s čistým svědomím. Každý tomu přikládá trochu jinou váhu. Možná nějací matematici si spočítali, že je ještě malé procento, že by se jich to mohlo osobně týkat a materialisté více hledí na dopad, jaký to na všechno bude mít. Jsou tu lidé s klidnou hlavou, ale i lidé v panice. Doufám však, že těch, kteří jednají zodpovědně a s rozvahou je většina. Pevně věřím, ať jsme jací jsme, tentokrát nám všem jde opravdu jen o ten jeden jediný cíl. O  ZDRAVÍ.

 Pro koho teď tohle všechno píšu? Hlavně sama pro sebe. Protože ten, kdo teď může něco udělat, jsem JÁ – a kéž by si tuhle větu teď řekl každý. Dalším důvodem je to, že si za několik let chci znovu přečíst o  tom, že existovaly časy, kdy k sobě zase lidstvo mělo o něco blíž. Chci sobě i svým blízkým připomenout, že není stále potřebné se za něčím honit, hlavně pokud nejsou v pořádku ty pravé hodnoty. A taky chci mít důkaz, že si lidé umějí nezištně pomáhat.

 Všichni tu hrozbu nazývají nemocí. Ta MOJE teorie je opačná. Myslím si, že nás to jako lidstvo přišlo vyléčit. Když jsem se totiž ještě před pár dny rozhlédla po zaplněném městě nejrůznějších lidí, neměla jsem strach, že se nakazíme virem nebo obyčejnou chřipkou, ale lidskou blbostí a sobeckým jednáním pouze ve vlastní prospěch. Jsme nemocní. Člověk totiž na rozdíl od  zvířat má emoce. My jsme je jen z neznámého důvodu začali úplně přehlížet. Nejen, že postrádáme empatii k těm, se kterými sdílíme planetu, ale často také to, jak se cítíme my sami, přesouváme na druhou kolej. Na tu, kterou pracovně nazýváme „Až budu mít někdy víc času“.

 TOHLE JE TEN ČAS!

 Uznávám, že tento postup léčby rozhodně není jeden z těch nejpříjemnějších, ale pevně věřím, že bude účinný a naučí nás dostatečné prevenci. Těch pokusů nám pomoc, bylo už mnoho. My jsme jen nechtěli poslouchat. Můžeme se o to prosím pokusit teď?

 Tahle společnost dospěla k tomu, že někdy platíme za  naprosto úsměvné věci. Úsměvné proto, že na nich často stojíme, ale běžíme pro ně kilometry daleko. Stačilo by se jen ZASTAVIT a ROZHLÉDNOUT.

 Víte například, kolik manažerů z velkoměst, si platí za  to, že se jezdí „napojovat na přírodu“? Nebylo by lepší navštívit přátele, kteří žijí na vesnici a přiložit u nich ruku k dílu? Všimli jste si, kolik nabídek na různé jógové, cvičící, meditační a nevím ještě jaké retreaty, na vás za rok na internetu vyskakují? Přitom cvičit jógu může každý z nás v obyváku. Raději píšeme maily, jen abychom nemuseli s lidmi mluvit osobně. Seznamujeme se výhradně na seznamkách a nedej bože, že by nám někdo cizí v autobuse řekl, jak nám to sluší. Jezdíme na pobyty do tmy, abychom byli sami. Hodně nakupujeme, i to co nepotřebujeme. Což se teď ještě zdvojnásobilo. Místo parků stavíme obchoďáky a na jejich střechy sázíme květiny, aby to město bylo o  něco zelenější. Zapomínáme na své blízké a místo času stráveného s nimi, raději kupujeme letenky v akci, abychom za život „viděli co nejvíce“. Nadáváme stále na to, co nemáme, jako oceány, pláže, vysoké hory, polární zář, sluníčko (když ho zrovna chceme), déšť (když ho potřebujeme), tučňáky, avokáda nebo třeba roušky. Místo toho, abychom si začali vážit všeho, co tu je. Nejen že Čechy jsou nádherným místem, ale co teprve naše domovy.

 Myslím si, že spousta z nás dodnes nepochopila, k čemu domov slouží. On to totiž není jen prostor, kde přespíme, najíme se  a vybalíme a zase zabalíme kufry předtím, než z něho opět utečeme pryč. Je  to místo, které si můžeme vytvořit podle našich představ. Jeden takový domov, je i naše tělo. Spousta z nás neustále nakupuje do domácnosti miliony věcí, ale kdy jsme měli opravdu čas se  doma rozhlédnout a užít si to, jak jsme si ji zařídili? Naše domovy jsou sídlem rodiny. Odráží naši osobnost, a kde jinde by nám tedy mělo být lépe?

 Proč se tedy teď tolik bojíme zůstat pár dní doma? Nebojíme se náhodou sami sebe? Toho, že se dozvíme, kdo doopravdy jsme? Že si uvědomíme, kolikrát si v životě něco nalháváme, zakazujeme a přijdeme na to, že se  jen bojíme udělat změnu a být šťastní? 

Nedovolit si být šťastný je totiž tou zkázou, která může potkat lidstvo. Tak teď prosím pomozme tomu, aby nenastala. Buďme doma a věnujme se sami sobě a  těm, které máme rádi. Přijímejte a dávejte lásku, v jakékoliv podobě, i  když na dálku. Otevřeme se světu, zkusme být tolerantní a zodpovědní pouze sami za sebe. Nosme roušky, ale PROSÍM, nepřestávejme se pod nimi usmívat na svět a  hlavně jeden na druhého.   

 #usmevpodrouskou   

 M(arika)ezi Trámy 

 




09.03. | Hlavou o zeď

Už jsem několik dnů zpátky doma, ale musím říct, že ještě stále se vzpamatovávám. Můj příjezd by se dal připodobnit čelnímu nárazu hlavou o zeď. A to v naprosto plné rychlosti. Ještě teď se mi točí celý svět a velmi matně si vzpomínám, co se stalo a kdo vlastně jsem.

  
Žila jsem poměrně dlouhou dobu na západní straně Evropy a každou chvíli jsem vnímala jako přítomná okamžik, který mi dává do života to největší bohatství – nevyčíslitelnou zkušenost. Slibovala jsem si, že na nic z toho nezapomenu, že se pokusím najít způsob, jak mít takové malé „Portugalsko“ i v Čechách, nebo na Slovensku. S tím prudkým nárazem, jsem však na všechno z toho asi zapomněla. Celý ten půl rok teď v mé hlavě vypadá jako mlha. Někde za ní se sice lehce rýsují všechny ty   barvy, prosluněné víkendy na pláži a radost ze všeho co dělám, ale já si však nevím rady s tím, jak poručit větru, aby tu mlhu odfoukl pryč.            

Věděla jsem, že se budu muset vrátit do reality a měla jsem strach, jak bude vypadat. Doufala jsem, že třeba předčí moje očekávání a nebude tolik bolet. Na cestě zpátky, jsem si v letadle četla všechna přání, která jsem si první den mého výletu napsala na papír. Přání o tom, jak můj pobyt v cizině bude vypadat. Nemohla jsem se ubránit slzám, když jsem si uvědomila, že já si ten svůj život vlastně sama napsala…

  • Já jsem si totiž přála, abych potkala pravé přátelé, které mě budou obohacovat a   inspirovat. Tak proč se teď divím, že loučení s nimi, je tolik bolestivé?


  
  • I když jsem nikdy předtím Lisabon nenavštívila, chtěla jsem, aby bylo místem, které si   zamiluji, a teď se cítím, jako bych opustila jeden domov.


  
  •  Přála jsem si, aby to všechno bylo přínosné, nejen po taneční a profesionální stránce, ale také osobní, a až teď mi dochází, že vlastně zpět letí úplně jiná Marika, než ta, která v letadle seděla v září.


  
  • Napsala jsem si také, že chci, abych mě tato životní etapa ukázala, kterým lidem v mém životě, na mě opravdu záleží. Měla jsem trochu strach, že přijdu třeba na něco, co jsem si nechtěla připustit. A taky přišla… ale více vděku za   ty opravdové přátele jsem nikdy necítila.¨


  A přesně tihle lidé, jsou teď to jediné, co mě ráno zvedá z postele. V opačném případě bych nejraději ležela celý den pod peřinou a   z holky co miluje společnost, by se velmi rychle stal naprostý asociál.

Nezvládám, že mi všichni okolo rozumí. Teda oni rozumí slovům, které říkám, ale jejich význam jen málokdo pochopí. Nechápu, proč bych se měla učit pojmy a poučky, když sama moc dobře vím, že se to nikdy nevyrovná praxi. Nebaví mě, jak se lidé pomlouvají a   nepřejí jeden druhému. Je mi špatně z toho, že se málokdo umí navzájem chválit. Třeba jen tak, že jim to sluší, že se jim něco povedlo, nebo že jsou prostě jen dobří a hodní k ostatním. Vadí mi, že o úspěchu je lepší nemluvit, že v něčem vynikat se nenosí, a že vydělávat si peníze něčím, co vás baví, je důvod k tomu se k vám obracet zády.

  Někdy mám pocit, že do tohoto světa se já nehodím. Věčně naivní a důvěřivá… Na jednu stranu mě mrzí, že se nikdo nezeptá, jak jsem se měla. V takovém případě mi přijde, že celý ten půl rok byl opravdu jen sen a nic se nestalo. Na straně druhé mě však irituje, když slyším větu „tak jak ses měla v Lisabonu“ od někoho, kdo rozhodně nečeká na odpověď.
   
Ať tady, tam, anebo třeba u našich slovenských sousedů… všude se něco najde. Možná je to tím Sluncem, že mám pocit, že být nad věcí, je v Lisabonu v módě každou sezónu. Tak třeba s tím přicházejícím jarem tento trend přijde konečně i k nám. Pevně doufám. Jinak se totiž stane, že tvořivá část mě odejde někam, kde už ji třeba nikdy nenajdu.    

M(arika)ezi Trámy

 




20.01. | Za dveřmi

Pršelo dva dny v kuse. Pršelo z pravé strany, z levé strany, dokonce i zespoda. Vítr foukal tak moc, že veškeré zákony o  gravitaci, kterým jsem ani tak nikdy moc nerozuměla, přestávaly platit.  Ano, jestli jsem si někdy v Čechách myslela, že je větrno, tak to jsem ještě nešla v prosinci do školy celou dobu v záklonu.

Pořád doufám, že už to přestane, protože nejen, že je mokro všude na ulicích, ale mokrý mám i displej telefonu, desku stolu, oblečení, které jsem chytře pověsila ven a zapomněla ho uklidit, ale dokonce i to oblečení, které bylo celou dobu ve  skříni. Podlaha na sále se klouže, to má asi suplovat ten led, který tu  v zimě nemají. A co mě na tomhle období baví ze všeho nejvíce, jsou odpadkové koše plné deštníků. Protože jestli si někdo v tomhle počasí ještě troufne otevírat deštník, musí to být jedině turista!

Takhle vypadal Lisabon pár dní před Vánoci. Místo sněhu dešťová katastrofa… I přes několika hodinové zpoždění jsem jen doufala, že určitě odletíme, a že nám let nezruší. Já jsem se totiž opravdu domů strašně moc těšila. Nejvíce na ty úplně nejobyčejnější věci... Třeba až se konečně převléknu do něčeho, co se na mě nebude lepit, i když to nepřišlo do žádného přímého kontaktu s vodou. Taky na to, že si uvařím čaj ve své kuchyni a budu si dokonce moc vybrat, na jaký hrneček mám zrovna náladu. Těšila jsem se na teplo domova, a teď to myslím opravdu doslovně, protože jestli se někdy budete nudit v Portugalsku, zkuste hledat topení. Věřím, že Vám to chvilku zabere.

Seděla jsem konečně v letadle s vidinou toho, že dneska opravdu odletíme. Přemýšlela jsem nad tím, jak je vůbec možné, že je to vše tak jednoduché, a že můžu být za několik hodin úplně na jiném místě s jinými lidmi. Kam ale vlastně letím? Vracím se domů, anebo jen odlétám na dovolenou?

Do toho momentu, než jsem viděla noční Lisabon z výšky, mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, že vytvořit si z něj domov bylo nezbytnou součástí toho být tu šťastná. A když jsem teď odlétala na místo, kde jsem strávila většinu svého života a kde jsou všichni ti lidé, které z něho dělají nádherný život, cítila jsem se provinile. Bylo mi líto, že cítím stesk, když odjíždím jen na pár dní z města, které znám pouhé tři měsíce. Zároveň jsem se však nemohla dočkat toho, až budu míjet ceduli s nápisem Žamberk. Tušila jsem, že jedu na jednu z nejkrásnějších dovolených ve svém životě.

Za těmi nejkouzelnějšími a nezapomenutelnými zážitky totiž vůbec nemusíme do exotiky, na all inclusive nebo okolo světa. Mnohdy je máme hned za dveřmi, jen je možná tak často neotevíráme, protože si myslíme, že to co je za nimi už přece známe. Radši chodíme hledat na jiná místa a otevírat dveře, které jsou cizí a  úplně někde v nedohlednu. I to je možná potřeba, protože kdybych nejela až do Portugalska, poprvé nevstoupila do sdíleného bytu uprostřed lisabonského sídliště a neprošla několika dveřmi těch malých tanečních sálů přeplněných studenty, nedocházelo by mi tolik, že to nejcennější je stejně tam, kde už jsem na kliku šahala tolikrát. Ať už je to za těmi dveřmi, kde jsem strávila celé své dětství anebo za těmi v Zakopánce, do kterých mi po těch třech měsících záhadně nepasuje klíč. (Neboj se Jirko, výměnu zámku si neberu osobně).

Prostě a jednoduše jsem k těmhle vánocům dostala opravdu všechno, co jsem chtěla. A i když tahle přání opakujeme všichni každý rok, ne vždy nám doopravdy dochází, jak drahá jsou. Často pro nás bývají samozřejmostí, a tak si  neuvědomujeme, jak bohatí vlastně jsme, když se nám splní.

Já jsem chtěla, alespoň na malou chvilku vidět sníh, protože i když se Portugalci opravdu snaží o kouzelnou vánoční atmosféru, bez pocitu mrazu ve vzduchu to  není ono. Přála jsem si obléct rukavice a cítit přes ně teplo svařáku z polystyrénového kelímku na vánočních trzích. Vysnila jsem si sebe samu, jak peču perníčky v už dokonale vyzdobeném bytě s živým vánočním stromečkem. Chtěla jsem být u toho, až se bude zapalovat čtvrtá svíčka na  adventním věnci, který jsem za celý měsíc tady nesehnala. Tím mým největším přáním však bylo být se všemi, které opravdu miluji a nemuset od nich nikam pospíchat.

Děkuju ti Ježíšku, že jsi mi to splnil a jestli si můžu přát už i na další rok, tak chci to samé, možná jen jednu věc navíc… Ať je nás pohromadě u toho stolu co nejvíce!

M(arika)ezi Trámy