M(arika)ezi Trámy - Alternativní půda Mezi trámy Zákopanka
M(arika)ezi Trámy - Alternativní půda Mezi trámy Zákopanka
 

M(arika)ezi Trámy

 

Trochu tančím, trochu peču, tvořím, vymýšlím a taky trochu, ale opravdu jen trochu píšu. Za to však hodně sním a věřím v to, že i ty největší sny se mohou splnit. Jedním takovým je naše Alternativní půda.

 

Ta půda jsem já, jen stlučená z několika hřebíků a prken. V hodně věcech jsme úplně stejná dřeva, ale něco mám přece jen navíc. Mohu s vámi sdílet všechny neobyčejné a nezapomenutelné věci, které se dějí Mezi Trámy. I mezi těmi, které dohromady staví můj život.

 

 

14.10. | Bom dia!

Ola, Hey, Hi, Hello, Ahoj,….mám v tom už trochu chaos, takže jednoduše krásný den všem! 

Ve spoustě věcech jsem pověrčivá. Mám respekt k černým kočkám, věřím v karmu a na Vánoce zásadně nevstávám od stolu. Ačkoliv mě zná možná většina lidí jako holku, která nikdy nezavře pusu, jsem člověk, který má obrovské obavy z nových věcí, lidí, míst,… S blížícím se dnem mého odletu do neznáma měla stoupat i má nervozita, z toho, co přijde. Jenže ono hrozně dlouho nic nepřicházelo a to mě možná stresovalo daleko víc, protože jsem věděla, že to musí být jedině klid před bouří. A měla jsem pravdu. Ve středu 25.10 vítr rozvířil vodu, takže mé oči vyplavily moře slz, které nešly zastavit. Tyhle vlny s sebou vzaly všechno, co po cestě potkaly, a tak z mé cesty na letiště udělaly katastrofu a všechny komplikace provázející cestu na Erasmus byly kompletní. Ale už jsem říkala… Jsem pověrčivá. Takže pokud bylo na začátku všechno zlé, musí to teď už být jen dobré. 

Přiznávám, že jsem nechtěla v prvních zprávách odsud znít až moc pozitivně. Čekala jsem na konec prvního týdne, kdy ze mě opadne takové to prvotní nadšení a odkryjí se i ty nedostatky, které udržují život v rovnováze. Nechtěla jsem, aby mi za pár dní někdo připomínal má slova. „Vždyť si říkala, jak je to tam boží, tak si teď nestěžuj“. Teď mám však za sebou i týden druhý a mezi těmi největšími mínusy jsou stále jen odpadky na ulici, špatně umyté nádobí od mých spolubydlících, neschopnost rozumět portugalštině a modřiny po celém mém těle, které, když o tom tak přemýšlím, mě vlastně dělají šťastnou, takže se nepočítají. 

Rozhodla jsem se, že nebudu dál čekat na to, abych napsala něco, co nebude tak sladce růžový. Klidně ať je, protože tak to cítím teď, a jestli bude za měsíc, týden, anebo třeba pár hodin temně modrý, je mi to fuk. Tohle si chci totiž z mého dobrodružství pamatovat… Růžovou barvu, která rychle překryla všechny obavy z toho, že tu budu sama, že budu nejhorší, že to nezvládnu, že se mi tu nebude líbit, že se mi bude stýskat a že se s nikým nedomluvím. Chci si pamatovat to slunce, které mě tu přivítalo a celé to moře slz, během krátké chvilky, vysušilo. Oceán, který umí spláchnout dokonce bolest namožených svalů, na které jsem už dávno zapomněla, že je mám. Chci si zapamatovat i ten písek, který se mi každý večer před usnutím sype z knížky do postele a chuť kávy za 60 centů, která mi vždy bude připomínat přestávky strávené posedáváním na chodníku.

Ano, chybí mi český podzim, dýňová polévka, teplé svetry, barevné listí, trocha deště, rodina, přátelé a Zakopánka, protože zatím co já teď sedím v kavárně uprostřed Lisabonu a píšu tohle, na naší půdě je opět plno. Já tam s vámi nejsem a je to divný pocit. Poprvé od mého odjezdu je mi smutno. Vím, že je však o vše dobře postaráno, a že je vám tam stejně tak růžově, jako mě tady.  

Když jsme půdu před třemi roky otevírali, Jirka řekl, že nechce, abych měla pocit, že mě tím drží doma. Není to tak dávno, ale tenkrát jsem si myslela, že už stejně nic víc nepotřebuji. Došlo mi však, že i my jsme tu naší půdu museli zrekonstruovat, a tak i já musím stále obohacovat svůj život. Uvědomila jsem si, že stejně, jako každé jaro děláme velký úklid, musím ho jednou za čas udělat i sama v sobě. Tohle však není jen vyklepání koberců, které se poté položí zpátky na své místo. Musím vylézt po žebříku, abych dosáhla až do špice naší střechy. Odjet pryč a odkrýt to, co si vlastně přeji. 

Většinu dní mám pocit, že kosti v mém těle jsou podobně staré, jako ty trámy u nás. Musím se však donutit je oprášit, protože to mě přece dělá šťastnou, jen jsem na to asi zapomněla. Je mi tedy každým dnem jasnější, proč jsem tady! Musela jsem do světa, abych pak tu naši půdu, to tříleté dítě, o které s láskou pečujeme, mohla obohacovat a učit. Budu ji pomáhat na cestě k dospívání, kdy se bude stávat ještě lepším místem, které, nejen po tři roky, ale třeba po celý život, bude přinášet radost nám všem.

Už teď se těším, až jí budu vyprávět. A VÁM taky!

M(arika)ezi Trámy

 




24.09. | O 360 stupňů

Každý začátek nového dne může otočit náš život o 360 stupňů. Pokaždé, když usínám s nejistotou z toho, co bude, mám v sobě zároveň naději, že ráno to za mě vyřeší, a že ten život za mě sám napíše další kapitolu. Přesně tak, jako se ze dne na den překlopilo letošní léto v podzim, tak se může překlopit i náš pohled na svět. Můžeme potkat nové překážky, u kterých bude jen na nás, jestli se rozhodneme je překročit, podlézt, obejít, anebo se u nich na chvíli zastavíme, než se rozhodneme pro další krok.

Dlouho jsem nepsala, chtěla jsem… Měla jsem však pocit, jakoby každý den, na mém počítači, psaly ten text prsty někoho jiného. Jeden den to byla malá holka, která nevěřila, že opravdu zvládne udělat státnice a druhý den, u klávesnice seděla dospělá žena, která nevěřila tomu, že má za sebou už tři roky studia a nějaká písmenka před jménem navíc. Chtěla jsem psát o tom, jaké to je, žít dlouhou dobu v nejistotě. Strašně jsem se bála toho, co přijde. Bála jsem se, že budu muset vymýšlet co dál a navíc třeba opustit vše, co jsem do dnešního dne dělala každý den…tančila. V tuhle chvíli, jsem si také uvědomila, že třeba právě ty věci, o kterých říkáme, že je nechceme, bývají často také ty, ve kterém nejhlouběji doufáme. A HLAVNĚ, jsem se naučila, že vymýšlet něco dopředu, je úplně zbytečné, protože ONO se to vždy nějak vymyslí za nás a většinou tak, jak by nás to nikdy nenapadlo…. o 360 stupňů jinak. 

Takže mi teď život do pokoje postavil kufr na kolečkách, který se už pomalu rozjíždí do neznáma a já si zatím ani nestíhám uvědomovat, že opravdu patří mě. 72 cm x 46 cm x 30 cm jsou rozměry, do kterých mám sbalit svůj život a já už teď vím, že jeho váha je mnohem vyšší, než povolený limit na odbavovací kontrole. Všichni mi chytře radí, že si mám vzít opravdu jen to nejdůležitější, co potřebuji. To všechno tu naopak nechávám, společně i s tou Marikou, která ještě nedávno říkala, že nikdy sama nikam neodcestuje. Té bych musela koupit další letenku. Vlastně by to bylo fajn. Alespoň bych ji po cestě vyprávěla. Myslím si, že by mi spoustu věcí nevěřila.

Já jsem totiž nikdy nechtěla být moc daleko, ale zároveň ne moc blízko. Toužila jsem po tom, něco nového objevovat, ale mnohem víc jsem se bála. Chtěla jsem být jen sama se sebou, ale velmi brzy mi chyběli ostatní lidé. Jsem člověk, který se o jedné věci rozhoduje milionkrát, a ani v poslední vteřině nemůže byt jisté, jestli je můj verdikt opravdu finální. Vždy nejistá v tom, co vlastně chci! K velkému neštěstí mých blízkých jsem však přišla na to, že to je to co mě v životě tolik baví. Přináší to s sebou totiž samá překvapení! 

Ano, překvapení nejsou vždy taková, která potěší. Věřím však tomu, že vše co se stane, tak mělo být a to je také jediná věc, kterou si ve svém životě JISTÁ jsem...

ŽE všechno nějak dopadne. 
ŽE i to špatné přinese něco dobrého. 
ŽE nejistota k životu prostě patří. 
ŽE rozhodnutí a názory lidí se mohou každý den proměnit – i o 360 stupňů. 
ŽE si stejně budu muset jednou ten kufr sbalit, i když to každý den oddaluji. 
A ŽE ať budu kdekoliv, bude mi to kouzelné místo v Zakopance chybět.  

A tak mi tady prosím zatím tu naši půdu pěkně opatrujte. Nenechte ji samotnou. Smějte se, bavte se, těšte se tam a taky mi třeba pošlete nějakou tu fotku, až u nás budete! 

A ty Olivere, můj psí kamaráde, mi na všechny pěkně dohlížej!

M(arika)ezi Trámy

 




08.02. | Sama v sobě

Jedna věc mi stále leží v hlavě… Kdy jsem přestala toužit po tom, abych byla zase o rok starší?

Jako malá holka, jsem se pokaždé těšila na to, že s každým narozeninovým dnem se stanu o jeden starší, větší, no hlavně blíže k dospělosti. I pár měsíců navíc ze mě dělalo velkou holku… protože mně přece není šest, ale šest a půl a to je velkej rozdíl!“. Kdo ví, co jsem si představovala, že se stane, až mi bude třeba osmnáct, dvacet, dvacet tři nebo padesát. Rozhodně jsem ale měla pocit, že to bude super, být dospělákem, dělat si co chci, mít spoustu zkušeností, informací a plno rozumu. Zatímco, jsem slavila velmi poctivě každý rok, který přibýval, dnes bych mnohem radši jeden ubírala zpět.

Chtěla bych se dostat, alespoň do takové doby, ve které jsem už leccos chápala. Snažila bych totiž, sama sebe přesvědčit o tom, že rozhodně nemám nikam pospíchat. A taky, že očekávat příchod rozumu, je naprosto zbytečné. Může se stát, že nedorazí vůbec. Třeba bych se dnes tolik netrápila nad těmi věcmi, které se po nás „dospělých“ vyžadují, ale mně prostě nedávají žádný smysl.

Uplynulý čas mě sice dovedl do toho věku, kdy bych měla být zodpovědná a rozumná, ale ta dětská naivita a svoboda běžela pořád někde vedle a chytala mě za ruku.  Pořád jsem ten člověk, co se mnohem radši hrabe v písku a sněhu, než ve všech těch dokumentech, bez kterých dnes nesmíme skoro nic. Mnohem radši produkuji lidské úsměvy než papíry, které mi mají zajistit „dobrou“ práci a postavení ve společnosti. Stále poskakuji a tancuji v ulicích, bez ohledu na to, jestli to těm lidem, co na mě koukají, přijde divné nebo ne. 

Kromě toho, že mi moje mamka nezapomněla připomenout, že už jsem opravdu stará, a že ona v mém věku rodila mého bráchu, tak mi taky popřála něco, co bych já přála všem… SPOKOJENOST SAMA V SOBĚ. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jestli většinu času spokojená opravdu jsem. Ne s tím co se děje okolo mě, ale s tím co je opravdu uvnitř. Měla bych se občas praštit a přestat být tolik přísná sama k sobě! Třeba v těch chvílích, kdy chci být tím člověkem, co má vše v naprostém pořádku a plánuje si minutu po minutě. Když se stresuji každou další povinností už v dostatečném předstihu nebo když se usilovně snažím dělat něco, co mě nebaví, jen proto, že bych měla. Spokojenost totiž souvisí s upřímností. A upřímně Mariko? „Ty prostě jsi věčně nezorganizovaná a rozlítaná mezi milióny věcí a myšlenkami.“ 

Do dnešního dne jsem obdivovala především své blízké, že opravdu zvládají tolik let vydržet vedle takového náladového a nepředvídatelného člověka. Stále tomu sice moc nerozumím, ale je to jejich svobodná volba. Já jsem si nemohla tak úplně vybrat, v jakém těle odžiju každou minutu svého života. Takže si do dalších let slibuju, že začnu obdivovat i sama sebe. 

Nikdy jsem moc nerozuměla tomu, proč by ostatní lidé měli slavit to, že jsem o jeden rok starší. Potěší mě každé přání všeho nejlepšího k narozeninám, nejlepší by ale bylo, kdybychom začali slavit sami sebe. Ne ty roky, ale to co jsme se naučili, a jak jsme se během nich dokázali proměnit. Takže od teď si k narozeninám budu přát sama. Sama SPOKOJENOST SOBĚ. A ne jen to, budu si přát, abych vždy více koukala do sebe než okolo a nehodnotila lidské činy, ale jejich důvody. Budu si také přát, abych zůstávala sama sebou a dokázala být silná na to, že mi bude jedno, co si myslí ostatní. I tohle je jejich svobodná volba!   

Až budeš mít narozeniny, zkus taky popřát sám sobě. Není to projev ničeho jiného, než té nejopravdovější lásky. A že mít rád sám sebe se do dnešní společnosti úplně nehodí? Chceš snad prožít celý život po boku někoho, koho nemiluješ?

Vytvořila jsem si vlastní recept na spokojenost v sobě. Žít neustále ve vztahu plném lásky s tou holkou, která chvíli miluje zimu, chvíli léto, ráda tančí a někdy na to nemá náladu. S tou, která nerozumí dospěláckým věcem, i když dávno není dítě. S tou, která se toho možná už spoustu naučila, ale mnohem víc toho ještě neví. Je to jen recept a možná mi někdy bude chybět pár ingrediencí. Třeba když mě ta holka zrovna naštve. Ve vaření ale ráda improvizuju, takže věřím tomu, že tohle nějak zvládnu taky.  

M(arika)ezi Trámy

 




23.01. | Běžky? Radši pěšky

Tahle zima je opravdu kouzelná. Dokáže mě některé dny přesvědčit i o tom, že pohádky opravdu mohou být skutečné. Stačí jim jen věřit a koukat se okolo sebe. Některé dny mám pocit, že procházím krajinou z Mrazíka a v lese mě láká koukat se pod nohy, jestli náhodou nezahlédnu tři oříšky. Jednu pohádku mám ale přece jen ze všech nejraději, tu kterou si žiju já sama.

Když stojím u té naší zasněžené chaloupky v Zakopance, mám pocit, jako kdybych hleděla do té skleněné koule, se kterou musíš zatřást, aby v ní poletovaly vločky. Takovou jsem si vždy, jako malá holka přála. Tak ji tady Mariko máš teď! Jediný rozdíl je ten, že jsi uvnitř i ty. 

Třeba paní Zima nějakou dobu nabírala síly na to, aby mohla tento rok čarovat. Ráda bych ji pochválila, protože si myslím, že se jí to opravdu daří. Stejně tak, jako se ji povedlo probudit ve mně lásku k tomuto ročnímu období. Žila jsem v přesvědčení, že mráz a mokrý boty vlastně nemám ráda. U těch bot se nic nezměnilo, ale zjistila jsem, že mám možná huňaté šály, křupavý sníh pod nohama a velké hrnky čaje, které mi rozehřívají ruce, mnohem radši, než jsem si vůbec dokázala představit. Teď už dokáži věřit i tomu, že radost lidí ze sněhu na Ladových obrázcích byla skutečná!

Doufám, že jste dostatečně pochopili, jak romantické je mé vidění letošních zimních měsíců. Mohla by to být totiž dostatečná omluva pro některé mé nápady, které ke mně rozhodně nepatří tak, jako sněhulák ke sněhu. I když jako sněhulák, jsem po svém výkonu bezesporu vypadala. 

Možná byl i můj mozek maličko přimrzlý, když jsem se chytla nápadu, že vyrazíme na běžky. To, že je díky tomu množství sněhu nasadíme hned ve dveřích a potom je tam opět sundáme, přesvědčilo i Mariku, která na nich stála párkrát (čti dvakrát). Však co? Chodit umím, běhat taky, asi bych měla mít i nějaké koordinační a pohybové schopnosti… Když to zvládnou všichni, nemůže to být tak složitý ne? Ne není to složitý, jen já mám neskutečně obrovský talent na to, to neumět anebo jen hodně špatně namazané lyže. No fakt! 

Když mě to naše psí miminko (existuje nějaký výškový limit, při kterém se psovi už miminko opravdu říkat nemůže?) mordovalo v lyžařské stopě, já jsem se zmohla jen na pláč od samého smíchu. Vybavila jsem si totiž několik lidí, kteří mi v poslední době říkali, jaká jsem šikovná holka. Uvědomila jsem si, že šikovnost je vlastnost, kterou máme úplně všichni. Je však neskutečně dobře, že každý na něco jiného. Bylo by skvělé, kdybychom si vážili toho, co umíme, ať je to cokoliv. Můžeme na ostatních obdivovat to, co umí oni, ale nemá smysl se trápit tím, že my ne. Je velmi malá pravděpodobnost, že se staneme v něčem nejlepší, ale je šance stát se nejlepším v tom, že děláme něco nejhůř. Takto jsem já na sto procent vyhrála v jízdě na běžkách.

Možná bych z toho, jak na mě Jirka volá, ať došlapuju na patu a přestanu u toho běžkování tancovat byla špatná. Teď jsem naopak pyšná, že jsem k těm dveřím zpátky vůbec dorazila. Svůj sportovní výkon opravdu nemám s kým srovnávat, kdybych ho však měla převést do choreografie, nevyrovnal by se zase nikdo mně. Bylo by to představení plné bezmoci, úzkosti, plácání se po zemi a usilovných pokusů dostat se zpět na obě nohy. Pokud mám teda opravdu jen dvě. S těmi hůlkami zamotanými někde pod sebou jsem ztratila pojem o tom, kolik končetin vlastně mám. Ale až příště napadne, půjdu určitě znova. Opravdu. Jen to nemusí být hned zítra a ty běžky nechám doma.

Takže…

Je něco co ti jde a baví tě to? Dělej to! 
Je něco v čem si dobrý? Přiznej si to! Je něco co ti nejde, ale baví tě to? Zkoušej to a směj se tomu!
Je něco co ti nejde? Směj se tomu taky! 


A když mi ještě někdy někdo budete chtít říct, že jsem šikovná, tohle bude moje odpověď:„A viděl jsi mě už na běžkách?“

M(arika)ezi Trámy

 




21.11. | DUB NEBO BUK – JE TO FUK!

Veřejně se přiznávám! ANO i já prostě občas dělám, že nevidím. Někdy dělám i to, že neslyším anebo že vlastně vůbec nejsem.

Trochu mě mrzí, že zmizet úplně, tak aby si mě nikdo nevšiml, jsem se zatím nenaučila. Někdy, když se necítím úplně jako já nebo zrovna tápu nad tím, kdo to „JÁ“ vlastně je, si to však přeji ze všeho nejvíce. Není to o tom, že bych neměla ráda ostatní lidi a chtěla se jim vyhýbat. Je to většinou jen období, kdy nemám tolik ráda sama sebe.

V takových dnech se nesnáším už od té chvíle, co se vzbudím. Za to, že vstávám moc pomalu nebo moc pozdě. Taky za to, že nestíhám, nevím co na sebe, neumím se rozhodnout, nedělám to, co si naplánuji, nevytvářím nic smysluplného a vidím celý svět včetně sebe úplně černě. Já to se sebou musím vydržet při nejlepším do večera, ale vás toho chci ušetřit, jak jen to jde. Bráním tomu, aby si s vámi povídala jiná holka, než ta, kterou znáte. Musím si to s ní nejprve vyříkat sama, a tak chodím raději s hlavou svěšenou. S očima upřenýma do země.  

Ani trochu neočekávám, že tam dole něco najdu. Nacházím se ve stavu naprosté rezignace, smířená s tím, že to divné období určitě brzy nějakým zázrakem přejde. Koukám se na špičky bot. Občas si počítám kroky a taky to, kolik času mi zbývá do splnění úkolů, se kterými jsem ještě ani nezačala.

Nedávno jsem pod těma nohama přece jen něco našla. Stoupla jsem si totiž sama na sebe. Samozřejmě ne tak úplně doslova!

Jeden javorový list, přitáhl všechnu moji pozornost. Ležel na zemi trochu potrhaný, přesně tak, jak jsem se v tu chvíli cítila já. Ne, nebyl nijak zvláštně zbarvený. Vlastně nebyl ani moc hezký. Tak čím byl tak neobyčejný? Tím, že tam byl sám! Jeden jediný opuštěný javorový list mezi obrovskou kupou spadaných dubových listů. Jasně, že jsem zvedla hlavu a začala se rozhlížet, ze kterého stromu spadl. Ale nikde v okolí nebyl žádný javor. Třeba ho tam někdo donesl… Možná ho tam z nějaké dálky dofoukl vítr… A víte co? Bylo mi to úplně jedno. Uvědomila jsem si totiž, že tohle bychom přesně měli být my. Vždy sví i za cenu toho, že v tom budeme sami. Přesně jako žlutý list, úplně náhodně ležící mezi mnoha jinými v hnědých odstínech.
   To je to, co mi zavírá oči a zacpává uši…Mnohem radši se totiž zahrabuju pod tu kupu listí, jen abych nebyla vidět. A teď poslouchám to šustění, jak tahám nohy po zemi a koukám, jestli tam nenajdu nějaký další zázrak. Šlapu po těch listech, stejně jako jsem pošlapala i sama sebe tím, že jsem se popřela.

Občas přemýšlím nad tím, jak jsem se v některých situacích vůbec objevila. Nejspíš asi dost podobně. Možná mě tam někdo dovedl bez mé vlastní vůle anebo mě tam úplnou náhodou přivanul život. Ani tyhle cesty mě ale přece vůbec nemusí zajímat! Důležité totiž je, že tam jsem. Jsem to JÁ a ne nikdo JINÝ!

To je totiž jeden z těch léků na ty moje podzimní depky. NEPŘIZPŮSOBOVAT SE ZA KAŽDOU CENU OSTATNÍM jen proto, abych zapadla. A měli bychom si ho preventivně naordinovat úplně všichni, protože chodit po světě, na kterém bude jeden list jako druhý a každý strom stejný jako ten vedle bude neskutečná nuda.

Ať jsme nakonec list z javoru, dubu, buku, lípy nebo kaštanu, všichni k tomu podzimu přece jen nějak patříme!
M(arika)ezi Trámy