M(arika)ezi Trámy

26.03. | Na Zakopanku přichází jaro!

A nejen na ni…

Tak tahle zima mi přišla neskutečně dlouhá. Určitě je to tak trochu proto, že i  ta naše půda se musí ukládat k zimnímu spánku a já už od půlky ledna přemýšlím, jak jí předčasně vzbudit, abychom vás k nám zase mohli pozvat, tančit, zpívat, bavit se a nemít rampouchy u nosu. Mezi trámy teď prostě trochu zamrzl čas a mám pocit, že s tím i veškerá moje chuť k tomu, něco dělat. Dnes je to ale úplně jinak!

Takovým dnům, jako je ten dnešní, říkám kouzelné. Dokážou totiž té Marice, která už asi tři měsíce vidí všechno ve stejně šedých odstínech, ve kterých je  zbarvené i počasí venku, vykouzlit úsměv a dát jí pocit, že všechno je možné. Nikdy si to racionálně nedokážu vysvětlit, jak se to stane, ale cítím se trochu jako superhrdina. Nebo ne, ještě víc… Cítím se jako náš Jirka, který zarputile tvrdí, že se na tu půdu prostě ve 150 lidech vejdeme! Protože co si budeme povídat, tenkrát mi přišlo, že k tomu nás tam narvat, bude potřebovat pořádnou dávku nadpřirozených schopností.

 Jsem opravdu šťastná, ale nejdůležitější je, že si to  uvědomuji v každé minutě už od té chvíle, co jsem otevřela oči. Samozřejmě, že tím hlavním lékem je to, že se konečně vrátilo sluníčko z pořádně dlouhé dovolené a já už si představuju, jak bude na té půdě opět nedýchatelno. Už se vidím, jak otevírám všechna okna, pouštím si nahlas hudbu a  celá Zakopanka tak ví, že i Mezi trámy přišlo jaro. Tenhle pocit se dá trochu přirovnat k tomu, když si koupím boty. Ty sice žádné nové nemám, ale možná k tomu dopomohl fakt, že jsme si udělali radost nákupem 80m2 baletizolu.

No je to tak! Já to stále říkám, že ta naše půda plní i ty nejvíce neskutečná přání a to s pomocí vás všech. Posíláme jedno obrovské DĚKUJEME vám všem. Není to jen těm, kteří nám finančně přispěli a díky kterým jsme, za necelý rok, dokázali posbírat takovou částku. Je to díky všem lidem, kteří se k nám vrací a dávají nám důvody k tomu, to všechno posouvat dál. Plníte nám tak jeden z těch největších snů. Ne ten, že MY TŘI budeme mít alternativní půdu plnou dobrých lidí, ale ten, že ji budeme mít MY VŠICHNI!

 Co si budeme povídat! Ono to totiž rozhodně není tak, že by  teď Jirka měl konečně kde trénovat ty své valčíky. Ani tak, že by se už mamka těšila, až konečně pořádně využije ten nový mop, který jsme na ten baletizol koupili ještě dávno předtím, než jsme vůbec nějaký měli. Tu nejupřímnější radost totiž budou mít v létě děti, které u nás budou na příměstských táborech tančit. A věřte mi, že kdybyste viděli těch osmnáct párů nohou, které hopsají po baletizolu, ty rozzářené oči a slyšeli to štěbetání tolika dětí, které někdy nejde utišit, ať děláte, co děláte, věděli byste, že za tohle přesně vám to stálo!

A protože chápeme, že vidět nás tři skákající a tancující po novém baletizolu by tak roztomilé už rozhodně nebylo, budeme se vám odvděčovat jinak. Každá další akce bude jeden kousek z toho obrovského díky a víme, že těch kousků bude potřeba mnoho. Proto se už teď máte opravdu na co těšit. Na Zakopanku přišlo jaro a to znamená, že otvíráme druhou sezónu Mezi trámy!

A těšíme se v ní na Vás!

M(arika)ezi trámy

08.03. | Láska na první pohled

Kdo jsem JÁ a kdo jsme MY už víte. Kde se ta naše alternativní půda nachází také. Jak jsme se k ní ale dostali a co vedlo naše kroky na místo, které nemá ani tolik obyvatel, kteří by ho dokázali zaplnit?

Jestli nevěříte v lásku na první pohled, tak vám přísahám, že jste ji ještě nepotkali. Já jsem totiž přesvědčená, že určitě existuje, protože tohle byla ta moje! Jak jsem to poznala? Úplně jednoduše…Byla totiž mnohem lepší, než jsem si ji kdy vůbec dokázala představit. Milovala jsem ji  hned a přesně takovou, jaká byla. Chtěla jsem ji ušmudlanou, zaprášenou, místy rozbitou se shnilými trámy, pavučinami, pavouky a kdoví čím ještě. Prostě jsem ji nepotřebovala měnit, protože v mých očích a dalekých snech byla dokonalá už tehdy a v našich rukách jen vzkvétala. Zodpovědně jsme se o ni  starali, živili ji láskou, důvěrou, vírou a pílí. Asi se ji u nás dařilo, protože začala zářit během neskutečně malé chvilky. A jen díky tomu už můžete i  vy dnes vidět to, co jsem před čtyřmi roky viděla já.

Ten kdo zná našeho Jirku osobně, asi ví, že nemůže věřit úplně všemu, co slyší. Myslím, že ho baví pozorovat lidi, jak přemýšlí, jestli to co řekl, opravdu myslel vážně.  Rád si  dělá srandu z těch, kteří se dají jednoduše nachytat a možná proto, jsme já a mamka nejčastější oběti. Když vás však párkrát za sebou napálí, hledáte už záludnosti úplně ve všem.  

Jeden víkend jsme s Jirkou věnovali jeho poobědovou pětiminutovku povídáním si o tom, co bychom si opravdu přáli. Vymýšlely jsme fantasy příběhy, které mi připadaly stejně neuvěřitelné, jako les plný kentaurů. Mamka byla skromná. Stačila jí pouze nějaká krásná zrekonstruovaná chalupa někde u  samoty, kde ale nebude tak úplně sama. Ne v Žamberku, ale nedaleko od něj. Nechtěla obrovský pozemek, ale zato dostatečně velkou zahradu s milionem druhů kytek a velkým rybníčkem uprostřed. Jak říkám – je to skromná holka! Jirka si  do obrazu, který se z prvotně abstraktního, stal, po zásahu mé mamky, dost konkrétní, doplnil jen saunu. Já jsem chtěla POUZE vlastní taneční sál. „Dobře, příští víkend ti to ukážu“ – řekl Jirka. Nechtěla jsem mu na to zase skočit. Byla jsem přesvědčená, že to bude jen záminka pro to, táhnout mě deset kilometru po okolí, kde mi bude ukazovat každý kravín a rozbořenou stodolu, jestli by mi tohle nestačilo.  

A ono to tak chvilku bylo! Vážně se mi nikam nechtělo, ale nakonec jsem na to přistoupila pod podmínkou, že do pohádky jedině kočárem. Takže jsme jeli autem a to asi tou nejdelší možnou cestou, kterou do Zakopanky vymyslíte. Prostě kolem každé zřícené chalupy široko daleko. Dojeli jsme však k obrovské lípě, která pod svojí korunou jedno pohádkové místo skrývala. I  přes to, že měl Jirka klíče, které náhodou pasovaly do zámku, a přes důkladnou prohlídku celé chalupy včetně všeho okolo, jsem stále čekala na to, jakou „vtipnou“ pointu to celé bude mít. Zbývalo už jen jedno místo, kterým jsme neprošli – půda. Otevřel se před námi prostor s neuvěřitelnou atmosférou. „Bude ti to na ten taneční sál stačit?“. 

Jestli jste stejně jako já čekali, že se na konci příběhu zasmějete tomu, co zase Jirka vymyslel, tak jste se spletli. Brečeli jsme totiž jako želvy. Brečela jsem já, brečela mamka a myslím si, že i Jirkovi nějaká slzička určitě ukápla. „Je to naše! Jednou tu budeme bydlet, sázet brambory, pít odpolední kávu pod lípou, saunovat se, válet se nahatí ve sněhu, tancovat, vítat umělce, potkávat zajímavé lidi a dělat sobě i ostatním radost.“ 

Netušili jsme, že to naše JEDNOU bude ve skutečnosti BRZY. Já jsem však věděla, že chci svou lásku na první pohled proměnit ve vztah na celý život.

M(arika)ezi trámy

13.02. | Seznamte se s námi!

Než začnu psát něco o tom mém (našem) životě Mezi trámy s velkým i malým M na začátku, chtěla bych vás s někým seznámit. Představit vám lidi, kteří se na vás smějí z fotografie pod textem, která je také tou nejserióznější, kterou společně mají. Ty, kteří spojili své osobní sny v jeden velký a rozhodli se, že ho společně promění ve skutečný. Trojici, která se těší z každého dobrého člověka, kterého v tom jejich velkém snu mohou přivítat a podělit se o trochu radosti a lásky, protože věřte, že té mají na rozdávání.    Ano jsme to MY!!! Podpěrné trámy naší půdy, bez kterých by    ty ostatní samy nic nezmohly. Ale teď pěkně od začátku…však každá pořádná pohádka začíná takto: „Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno království“. Ten náš příběh je také taková pohádka…

Za jedním kopcem Na Drahách, několika rovinkami, pár zatáčkami a jedním prasečákem, v údolí, kterému se (myslím, že opodstatněně) říká Zakopanka, byla jedna půda, ve které se plní sny. Ačkoliv v pohádkách máme zámky už postavené, my jsme si to naše království museli nejprve vybudovat. A nejen to, my jsme se hlavně museli společně nejprve najít. Nerada říkám, že jsme „nevlastní“, protože Jirka už je s námi tak dlouho, že ho už opravdu vlastníme a je prostě náš, stejně tak jako my jeho. Jsme prostě taková, dalo by se říct, fúze dvou rodin – Tobiškovi a Rábovi. Jak nás někteří znají – Rabiškovi. Podle mě jsme jako ty tři základní barvy. Patříme k sobě a výborně se doplňujeme. Tak, jak bez jedné z těch barev nenamícháš další, tak by to ani nefungovalo bez jednoho z nás.


   Jirka – Je ten člověk, který našim velkým (někdy se zdá, že skoro nesplnitelným) představám, dává konkrétní podobu. Říkáme mu sice technické zázemí, ale co si budeme povídat… Kdyby nebylo našeho Jirky a jeho OBROVSKÉ potřebě stále něco dělat, my    dvě bychom seděly u kávy a povídaly si o tom, jak by bylo krásné, kdyby se to seno (samo) z té půdy uklidilo, kdyby se na té naší půdě dalo tančit, jak by to vypadalo, kdyby se ty trámy zespodu nasvítily, kdyby se    tohle posunulo kousek tam a potom zase zpátky…Prostě on to naše KDYBY proměňuje v realitu.

   Eva – Někdy se    podceňuje a označuje se za uklízečku. Neříkám, že je to činnost nepodstatná, ale moje mamka má daleko důležitější význam. Je to DUŠE celého prostoru. Je to  sice strašný perfekcionista, ale díky tomu dokáže i ty úplně obyčejné věci, které Jirka vybuduje, dostat do naprosté dokonalosti. No uznejte sami, že je  Vám u nás dobře především proto, že nám ladí barva na futrech od vchodových dveří se skříní, tapetou, logem, polštářky na židlích a dokonce s držákem na toaletní papír.

   Marika – Já jsem už ta třetina, ta poslední barva, která přesně zapadá a doplňuje. Už jsem se    vám ve zkratce představila. Mojí úlohou je hledat a vymýšlet, koho dalšího, bych si u nás Mezi trámy asi přála. Snažím se tyhle sny uskutečnit a vyměňovat je poté s vámi za vaše úsměvy. Tančím, tvořím, učím, předávám své zkušenosti a radost mladším a koukám se, jak z nich rostou krásně osobnosti na našich prknech. Jsem ta, která mluví za nás všechny k vám divákům, komunikuje s umělci, sdílí s vámi fotky a teď i těch pár myšlenek.
   
Vážíme si jeden druhého, protože víme, že každý z nás je podstatný. Bez jednoho podpěrného trámu by ta střecha přece nedržela. A bez jednoho z nás by ten splněný sen nebyl úplný.

Moc Vám děkuju Mami a Jirko za to, že jsme v tom společně, a že to neděláme jeden pro druhého, ale všichni pro všechny. I PRO VÁS!
M(arika)ezi T(obišková)rámy