M(arika)ezi Trámy - Alternativní půda Mezi trámy Zákopanka
M(arika)ezi Trámy - Alternativní půda Mezi trámy Zákopanka
 

M(arika)ezi Trámy

 

Trochu tančím, trochu peču, tvořím, vymýšlím a taky trochu, ale opravdu jen trochu píšu. Za to však hodně sním a věřím v to, že i ty největší sny se mohou splnit. Jedním takovým je naše Alternativní půda.

 

Ta půda jsem já, jen stlučená z několika hřebíků a prken. V hodně věcech jsme úplně stejná dřeva, ale něco mám přece jen navíc. Mohu s vámi sdílet všechny neobyčejné a nezapomenutelné věci, které se dějí Mezi Trámy. I mezi těmi, které dohromady staví můj život.

 

 

08.02. | Sama v sobě

Jedna věc mi stále leží v hlavě… Kdy jsem přestala toužit po tom, abych byla zase o rok starší?

Jako malá holka, jsem se pokaždé těšila na to, že s každým narozeninovým dnem se stanu o jeden starší, větší, no hlavně blíže k dospělosti. I pár měsíců navíc ze mě dělalo velkou holku… protože mně přece není šest, ale šest a půl a to je velkej rozdíl!“. Kdo ví, co jsem si představovala, že se stane, až mi bude třeba osmnáct, dvacet, dvacet tři nebo padesát. Rozhodně jsem ale měla pocit, že to bude super, být dospělákem, dělat si co chci, mít spoustu zkušeností, informací a plno rozumu. Zatímco, jsem slavila velmi poctivě každý rok, který přibýval, dnes bych mnohem radši jeden ubírala zpět.

Chtěla bych se dostat, alespoň do takové doby, ve které jsem už leccos chápala. Snažila bych totiž, sama sebe přesvědčit o tom, že rozhodně nemám nikam pospíchat. A taky, že očekávat příchod rozumu, je naprosto zbytečné. Může se stát, že nedorazí vůbec. Třeba bych se dnes tolik netrápila nad těmi věcmi, které se po nás „dospělých“ vyžadují, ale mně prostě nedávají žádný smysl.

Uplynulý čas mě sice dovedl do toho věku, kdy bych měla být zodpovědná a rozumná, ale ta dětská naivita a svoboda běžela pořád někde vedle a chytala mě za ruku.  Pořád jsem ten člověk, co se mnohem radši hrabe v písku a sněhu, než ve všech těch dokumentech, bez kterých dnes nesmíme skoro nic. Mnohem radši produkuji lidské úsměvy než papíry, které mi mají zajistit „dobrou“ práci a postavení ve společnosti. Stále poskakuji a tancuji v ulicích, bez ohledu na to, jestli to těm lidem, co na mě koukají, přijde divné nebo ne. 

Kromě toho, že mi moje mamka nezapomněla připomenout, že už jsem opravdu stará, a že ona v mém věku rodila mého bráchu, tak mi taky popřála něco, co bych já přála všem… SPOKOJENOST SAMA V SOBĚ. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jestli většinu času spokojená opravdu jsem. Ne s tím co se děje okolo mě, ale s tím co je opravdu uvnitř. Měla bych se občas praštit a přestat být tolik přísná sama k sobě! Třeba v těch chvílích, kdy chci být tím člověkem, co má vše v naprostém pořádku a plánuje si minutu po minutě. Když se stresuji každou další povinností už v dostatečném předstihu nebo když se usilovně snažím dělat něco, co mě nebaví, jen proto, že bych měla. Spokojenost totiž souvisí s upřímností. A upřímně Mariko? „Ty prostě jsi věčně nezorganizovaná a rozlítaná mezi milióny věcí a myšlenkami.“ 

Do dnešního dne jsem obdivovala především své blízké, že opravdu zvládají tolik let vydržet vedle takového náladového a nepředvídatelného člověka. Stále tomu sice moc nerozumím, ale je to jejich svobodná volba. Já jsem si nemohla tak úplně vybrat, v jakém těle odžiju každou minutu svého života. Takže si do dalších let slibuju, že začnu obdivovat i sama sebe. 

Nikdy jsem moc nerozuměla tomu, proč by ostatní lidé měli slavit to, že jsem o jeden rok starší. Potěší mě každé přání všeho nejlepšího k narozeninám, nejlepší by ale bylo, kdybychom začali slavit sami sebe. Ne ty roky, ale to co jsme se naučili, a jak jsme se během nich dokázali proměnit. Takže od teď si k narozeninám budu přát sama. Sama SPOKOJENOST SOBĚ. A ne jen to, budu si přát, abych vždy více koukala do sebe než okolo a nehodnotila lidské činy, ale jejich důvody. Budu si také přát, abych zůstávala sama sebou a dokázala být silná na to, že mi bude jedno, co si myslí ostatní. I tohle je jejich svobodná volba!   

Až budeš mít narozeniny, zkus taky popřát sám sobě. Není to projev ničeho jiného, než té nejopravdovější lásky. A že mít rád sám sebe se do dnešní společnosti úplně nehodí? Chceš snad prožít celý život po boku někoho, koho nemiluješ?

Vytvořila jsem si vlastní recept na spokojenost v sobě. Žít neustále ve vztahu plném lásky s tou holkou, která chvíli miluje zimu, chvíli léto, ráda tančí a někdy na to nemá náladu. S tou, která nerozumí dospěláckým věcem, i když dávno není dítě. S tou, která se toho možná už spoustu naučila, ale mnohem víc toho ještě neví. Je to jen recept a možná mi někdy bude chybět pár ingrediencí. Třeba když mě ta holka zrovna naštve. Ve vaření ale ráda improvizuju, takže věřím tomu, že tohle nějak zvládnu taky.  

M(arika)ezi Trámy

 




23.01. | Běžky? Radši pěšky

Tahle zima je opravdu kouzelná. Dokáže mě některé dny přesvědčit i o tom, že pohádky opravdu mohou být skutečné. Stačí jim jen věřit a koukat se okolo sebe. Některé dny mám pocit, že procházím krajinou z Mrazíka a v lese mě láká koukat se pod nohy, jestli náhodou nezahlédnu tři oříšky. Jednu pohádku mám ale přece jen ze všech nejraději, tu kterou si žiju já sama.

Když stojím u té naší zasněžené chaloupky v Zakopance, mám pocit, jako kdybych hleděla do té skleněné koule, se kterou musíš zatřást, aby v ní poletovaly vločky. Takovou jsem si vždy, jako malá holka přála. Tak ji tady Mariko máš teď! Jediný rozdíl je ten, že jsi uvnitř i ty. 

Třeba paní Zima nějakou dobu nabírala síly na to, aby mohla tento rok čarovat. Ráda bych ji pochválila, protože si myslím, že se jí to opravdu daří. Stejně tak, jako se ji povedlo probudit ve mně lásku k tomuto ročnímu období. Žila jsem v přesvědčení, že mráz a mokrý boty vlastně nemám ráda. U těch bot se nic nezměnilo, ale zjistila jsem, že mám možná huňaté šály, křupavý sníh pod nohama a velké hrnky čaje, které mi rozehřívají ruce, mnohem radši, než jsem si vůbec dokázala představit. Teď už dokáži věřit i tomu, že radost lidí ze sněhu na Ladových obrázcích byla skutečná!

Doufám, že jste dostatečně pochopili, jak romantické je mé vidění letošních zimních měsíců. Mohla by to být totiž dostatečná omluva pro některé mé nápady, které ke mně rozhodně nepatří tak, jako sněhulák ke sněhu. I když jako sněhulák, jsem po svém výkonu bezesporu vypadala. 

Možná byl i můj mozek maličko přimrzlý, když jsem se chytla nápadu, že vyrazíme na běžky. To, že je díky tomu množství sněhu nasadíme hned ve dveřích a potom je tam opět sundáme, přesvědčilo i Mariku, která na nich stála párkrát (čti dvakrát). Však co? Chodit umím, běhat taky, asi bych měla mít i nějaké koordinační a pohybové schopnosti… Když to zvládnou všichni, nemůže to být tak složitý ne? Ne není to složitý, jen já mám neskutečně obrovský talent na to, to neumět anebo jen hodně špatně namazané lyže. No fakt! 

Když mě to naše psí miminko (existuje nějaký výškový limit, při kterém se psovi už miminko opravdu říkat nemůže?) mordovalo v lyžařské stopě, já jsem se zmohla jen na pláč od samého smíchu. Vybavila jsem si totiž několik lidí, kteří mi v poslední době říkali, jaká jsem šikovná holka. Uvědomila jsem si, že šikovnost je vlastnost, kterou máme úplně všichni. Je však neskutečně dobře, že každý na něco jiného. Bylo by skvělé, kdybychom si vážili toho, co umíme, ať je to cokoliv. Můžeme na ostatních obdivovat to, co umí oni, ale nemá smysl se trápit tím, že my ne. Je velmi malá pravděpodobnost, že se staneme v něčem nejlepší, ale je šance stát se nejlepším v tom, že děláme něco nejhůř. Takto jsem já na sto procent vyhrála v jízdě na běžkách.

Možná bych z toho, jak na mě Jirka volá, ať došlapuju na patu a přestanu u toho běžkování tancovat byla špatná. Teď jsem naopak pyšná, že jsem k těm dveřím zpátky vůbec dorazila. Svůj sportovní výkon opravdu nemám s kým srovnávat, kdybych ho však měla převést do choreografie, nevyrovnal by se zase nikdo mně. Bylo by to představení plné bezmoci, úzkosti, plácání se po zemi a usilovných pokusů dostat se zpět na obě nohy. Pokud mám teda opravdu jen dvě. S těmi hůlkami zamotanými někde pod sebou jsem ztratila pojem o tom, kolik končetin vlastně mám. Ale až příště napadne, půjdu určitě znova. Opravdu. Jen to nemusí být hned zítra a ty běžky nechám doma.

Takže…

Je něco co ti jde a baví tě to? Dělej to! 
Je něco v čem si dobrý? Přiznej si to! Je něco co ti nejde, ale baví tě to? Zkoušej to a směj se tomu!
Je něco co ti nejde? Směj se tomu taky! 


A když mi ještě někdy někdo budete chtít říct, že jsem šikovná, tohle bude moje odpověď:„A viděl jsi mě už na běžkách?“

M(arika)ezi Trámy

 




21.11. | DUB NEBO BUK – JE TO FUK!

Veřejně se přiznávám! ANO i já prostě občas dělám, že nevidím. Někdy dělám i to, že neslyším anebo že vlastně vůbec nejsem.

Trochu mě mrzí, že zmizet úplně, tak aby si mě nikdo nevšiml, jsem se zatím nenaučila. Někdy, když se necítím úplně jako já nebo zrovna tápu nad tím, kdo to „JÁ“ vlastně je, si to však přeji ze všeho nejvíce. Není to o tom, že bych neměla ráda ostatní lidi a chtěla se jim vyhýbat. Je to většinou jen období, kdy nemám tolik ráda sama sebe.

V takových dnech se nesnáším už od té chvíle, co se vzbudím. Za to, že vstávám moc pomalu nebo moc pozdě. Taky za to, že nestíhám, nevím co na sebe, neumím se rozhodnout, nedělám to, co si naplánuji, nevytvářím nic smysluplného a vidím celý svět včetně sebe úplně černě. Já to se sebou musím vydržet při nejlepším do večera, ale vás toho chci ušetřit, jak jen to jde. Bráním tomu, aby si s vámi povídala jiná holka, než ta, kterou znáte. Musím si to s ní nejprve vyříkat sama, a tak chodím raději s hlavou svěšenou. S očima upřenýma do země.  

Ani trochu neočekávám, že tam dole něco najdu. Nacházím se ve stavu naprosté rezignace, smířená s tím, že to divné období určitě brzy nějakým zázrakem přejde. Koukám se na špičky bot. Občas si počítám kroky a taky to, kolik času mi zbývá do splnění úkolů, se kterými jsem ještě ani nezačala.

Nedávno jsem pod těma nohama přece jen něco našla. Stoupla jsem si totiž sama na sebe. Samozřejmě ne tak úplně doslova!

Jeden javorový list, přitáhl všechnu moji pozornost. Ležel na zemi trochu potrhaný, přesně tak, jak jsem se v tu chvíli cítila já. Ne, nebyl nijak zvláštně zbarvený. Vlastně nebyl ani moc hezký. Tak čím byl tak neobyčejný? Tím, že tam byl sám! Jeden jediný opuštěný javorový list mezi obrovskou kupou spadaných dubových listů. Jasně, že jsem zvedla hlavu a začala se rozhlížet, ze kterého stromu spadl. Ale nikde v okolí nebyl žádný javor. Třeba ho tam někdo donesl… Možná ho tam z nějaké dálky dofoukl vítr… A víte co? Bylo mi to úplně jedno. Uvědomila jsem si totiž, že tohle bychom přesně měli být my. Vždy sví i za cenu toho, že v tom budeme sami. Přesně jako žlutý list, úplně náhodně ležící mezi mnoha jinými v hnědých odstínech.
   To je to, co mi zavírá oči a zacpává uši…Mnohem radši se totiž zahrabuju pod tu kupu listí, jen abych nebyla vidět. A teď poslouchám to šustění, jak tahám nohy po zemi a koukám, jestli tam nenajdu nějaký další zázrak. Šlapu po těch listech, stejně jako jsem pošlapala i sama sebe tím, že jsem se popřela.

Občas přemýšlím nad tím, jak jsem se v některých situacích vůbec objevila. Nejspíš asi dost podobně. Možná mě tam někdo dovedl bez mé vlastní vůle anebo mě tam úplnou náhodou přivanul život. Ani tyhle cesty mě ale přece vůbec nemusí zajímat! Důležité totiž je, že tam jsem. Jsem to JÁ a ne nikdo JINÝ!

To je totiž jeden z těch léků na ty moje podzimní depky. NEPŘIZPŮSOBOVAT SE ZA KAŽDOU CENU OSTATNÍM jen proto, abych zapadla. A měli bychom si ho preventivně naordinovat úplně všichni, protože chodit po světě, na kterém bude jeden list jako druhý a každý strom stejný jako ten vedle bude neskutečná nuda.

Ať jsme nakonec list z javoru, dubu, buku, lípy nebo kaštanu, všichni k tomu podzimu přece jen nějak patříme!
M(arika)ezi Trámy

 




10.10. | Dobrého nekouše

Věřil by třeba před deseti lety někdo tomu, že vznikne taková fotka? Napadlo by kohokoliv, kdo znal Mariku, už jako tu malou culíkatou holku, že si dobrovolně pohladí psa, nebo ještě víc, že se s ním bude mazlit s takovou láskou?

No já teda určitě ne a myslím, že ani moji blízcí a především rodiče, kteří se mnou museli každého, i toho sebevíc roztomilého chlupáče obcházet obrovským obloukem. Ano, tak moc jsem se bála! Vlastně pro mě byl každý jezevčík nebo jorkšír v té době naprosto srovnatelný s drakem z pohádky „Z pekla štěstí“ a co teprve pak ti psi, se kterými jsem si hleděla přímo z očí do očí. K těm nemám dodnes žádnou srovnatelnou příšeru ani ve filmech pro dospělé. Vlastně jsem k těm zvířatům prostě od malička chovala obrovskou úctu, cítila respekt a navzdory mému strachu mi přišli neskutečně krásní. I přes to jsem však v jakékoliv jejich přítomnosti šplhala mamce na ramena, hystericky řvala a občas trochu zapomínala dýchat. Tohle nebyl ten typ strachu, při kterém zatnete všechno, co máte a prostě po špičkách projdete okolo. Byla to fobie ze živé bytosti, která mohla být i na druhém konci náměstí. Pocit, při kterém nemyslíte na nic jiného, než na to, jak se zrovna zachránit a hned potom stavy úzkosti, když si uvědomujete, jak absurdní věc je ve vás vyvolává a vy s tím prostě nedokážete vůbec nic udělat.

Do teď nevím, kde se tenhle strach zrodil. Teorie o tom, že mi jako malé skočil pes do kočárku, se nikdy nepotvrdila, ale rozhodně už jsem jako kočárkové dítě měla noční můry o všem, co má uši a ocas. „On ti nic neudělá. Toho se bát nemusíš. Ten by neublížil ani mouše“ – věty, které jsem měla ráda ještě o dost méně, než otázky typu „těšíš se do školy?“. Tohle můžete člověku opakovat třeba tisíckrát, ale stejně ho tím nikdy neuklidníte. Zvlášť ne někomu, kdo se hned po psech, jako malé dítě bál nejvíce právě muchudy (asi mě tenkrát hanlivější jméno pro mouchu nenapadlo). Ani o lidech nemůžeme říct, že nám jednou neublíží, i když byli do teď ti nejvěrnější přátelé. Stejně tak, se i ten labrador řítící se ke mně, mohl zrovna rozhodnout, že se zkusí zakousnout.

Chtěla jsem napsat něco o tom, jak jsem se toho strachu zbavila. Za prvé, nemám absolutně tušení a za druhé mi došlo, že jsem se ho vlastně tak úplně nezbavila nikdy. Řekla bych spíš to, že jsem se s tím do nějaké míry naučila pracovat. Každopádně jsem asi v určitém věku přišla na to, jak je nepraktické přecházet v jedné ulici, třeba pětkrát na druhý chodník, jen proto, že by mohl být za plotem pes anebo některé naopak úplně vyřadit z mnou navštěvovaných míst, protože jsem si stoprocentně jistá, že tam je. Takže zatímco ostatní jdou někam 5 minut, já třeba 15, protože si některá místa obcházím anebo se dokonce vracím zpět, když jde někdo naproti mně a venčí svého miláčka. Asi teď vyvedu z míry všechny ty, kteří si celou dobu mysleli, že mluvím o malé sedmileté holce. Bylo mi totiž patnáct, když jsem začala jezdit do školy do Prahy a uvědomila si, že ve vlaku před psem nebudu mít kam utéct. Vedlejší kupé totiž nebylo dostatečně daleko.

A ano i přes to všechno mám fotku se psem. Ne jednu a dokonce ne vždy s tím samým. Respekt a úctu k nim však chovám pořád, ale podle mě je to tak správně. Neběžím za vším, co vypadá roztomile, protože mám pocit, že ani nám by se to tak nelíbilo. Přišla jsem na to, že ten strach, který z nich mám dnes, je tak trochu jako respekt z autorit a z lidí, ke kterým vzhlížíme, protože přesně to bychom měli dělat v přítomnosti těchto tvorů. Možná jsem se k nim totiž obávala přistoupit z toho důvodu, že jsem nechtěla čelit pravdě. Oni se totiž ti psi, na rozdíl od nás lidí, neumí přetvářet. Představují upřímnost a oddanost. Můžeme si tedy být naprosto jistí tím, že s námi vždy budou jednat férově, tak jak si zasloužíme. Bez přetvářky, bez zbytečných pomluv a slov. Kousnutí od nich nás bude bolet. Ale bude rychlé a věřte, že bude mít důvod. Lidé kolikrát koušou mnohem víc. Někdy nás dokonce jedí za živa a ještě se při tom nechávají hladit. Štěkající psi budí respekt. Když však po sobě štěkají lidé, je to jen slabost a zlost.

Tohle je ale Oliver. Náš nový kamarád a člen rodiny, kterého Mezi Trámy taky určitě někdy potkáte. Při našem prvním kontaktu z očí do očí (tentokrát jsem si ještě musela lehnout na koberec k němu, ale nebude dlouho trvat a budeme to mít podobně vysoko) jsem věděla, že jemu můžu věřit a myslím, že i on svým převrácením na záda a pohledem „podrbej mě na břichu“ hned ukázal, co si o mě myslí. Nebudu vám říkat, že se ho nemusíte bát, že nekouše. Lhala bych, protože tímto si nikdy nemůžu být jistá ani já! Ale že nic neudělá dobrým lidem, tím si jistá jsem. Je to inteligentní tvor. A možná má v sobě mnohem víc lidskosti než my všichni dohromady. Teď je to sice ještě miminko, jak nám Jirka stále opakuje, ale určitě už ví, co to znamená být upřímný a věrný. A to neví spousta z nás ani v dospělosti! 

M(arika)ezi Trámy

 




09.09. | Příští zastávka velkým voZEM

Podle našich kalendářů léto ještě oficiálně neskončilo. Já však, tak nějak intuitivně a přirozeně, oblékám mnohem více hnědých a šedých odstínů. I když mě to sluníčko každé ráno tahá z postele, vnímám, že to teplo, které z něho jde, je najednou trochu jiné. Venku je stále krásně, ale já mám už teď neskutečnou chuť na obrovské hrnky čaje, zapálené svíčky a knížky, které mají klidně větší počet stran než 150, protože vím, že už by nebyly jen mými spolucestujícími, které za celé prázdniny vytáhnu z batohu opravdu jen párkrát. 

Všechny děti jdou první den do školy a zdá se, že počasí tentokrát pláče s nimi. Myslím, že stejně jako školáci, se to ty mraky snaží trochu skrývat. Nejprve z oblohy spadne jen pár slz. Ty potom propuknou v obrovský pláč, který nejde zastavit. My lidé to tak někdy také máme a ta příroda to už tolik potřebovala. Dala nám totiž nádherné a ukázkové léto. Přesně takové, které si představujeme při dlouhých zimách. Slunce, voda, teplo, Český Krumlov narvaný turisty, bosé nohy, poštípané ruce, chlazené pivo a květované šaty… Stálo jí to však mnoho sil, a tak jako každý, kdo je unavený, začala ztrácet svojí barvu. Nechme ji tedy, ať si chvilku pobrečí. Potřebuje to ke své regeneraci. 

Já vlastně také skoro nikdy nepláču kvůli tomu, co má přijít, ale naopak kvůli tomu co bylo. Většinou jen z lítosti, že je něco hezkého za mnou a já se cítím prázdně. A tak až teď, když začaly slzy dopadat nejen na cestu za okny, ale také na mojí mikinu, si uvědomuji obrovský paradox. Je mi smutno z těch krásných dvou měsíců, které mám za sebou, místo toho, abych se radovala, že přijdou další. Vzpomínám na chození po španělské pláži, ale mohla bych naopak přemýšlet nad tím, kde se projdu příště. Promítám si v hlavě chvíle, kdy byla naše půda plná lidí, a neuvědomuji si, že nás teď čeká obrovská spousta krásných akcí. Stýská se mi po lidech, které jsem potkala a zapomínám se těšit na ty, které jsem dlouho neviděla, nebo možná na ty, které teprve poznám. 

Nepršelo hodně dlouho a já jsem vlastně úplně zapomněla na to, že to není nic špatného. Zapomněla jsem, že podzim může být třeba stejně krásný jako léto, a že i takové kaluže v Bratislavě mohou být daleko zábavnější, než moře v Chorvatsku. Protože to stejně záleží jen na tom, s kým tam zrovna jsem.

A tak si zakazuji litovat. Každou myšlenku, která by mě chtěla vrátit někam zpět do minulosti, posílám pryč a vyměňuji ji za něco, na co se můžu těšit, i když přiznávám, že s bakalářkou za dveřmi to není úplně jednoduché. Jediné co mi ještě vůbec nejde, je přestat litovat ostatní lidi. Nejvíce smutno je mi totiž z toho, když pláčou ti okolo mě. A ještě mnohem více, než nejvíce, ve chvíli, když naříkají kvůli tomu, že pláče příroda. Ne to nelituji, to jsem doopravdy naštvaná!

Tak zvedni hlavu a podívej se nahoru! Vidíš to nebe, hvězdy a velký vůz? Ten v téhle stanici zastavuje každý večer. A nejvíce kouzelné na tom je, že cestou na tohle nádraží, nemůžeme nikdy zabloudit, ať jsme kdekoliv na světě. Občas se stane, že ho možná nevidíme, ale víme, že tam někde je a to nám přece stačí. Ať jsi kdekoliv, dokážeš se s ním přenést na svá nejoblíbenější místa. Hlavně domů, protože i tam ten vůz stoprocentně zastavil a svítí do oken tvým blízkým. A možná, že v něm sedí někdo, kdo nás jezdí s každým západem slunce pozorovat. A já, když se tak koukám nad sebe, přemýšlím nad tím, jestli je vůbec o co stát. Jestli to z té výšky není ještě více smutné, než tady na Zemi. Možná kdyby každý z nás věřil v to, že v tom voze sedí jeho malý princ, hlídal by se. Začal by dávat pozor na to, jak se chová sám k sobě, ostatním a přírodě. 

Protože ta příroda, ta je k nám ke všem spravedlivá! Velký vůz posílá do stanic po celém světě. Tak proč k ní nejsme stejně spravedliví i my? Proč se nám nelíbí, když je léto takové, jako známe z ilustrovaných knížek a nadáváme na velké teplo? Proč ji nerozmazlujeme a nepečujeme o ni, když pláče, stejně tak, jako bychom to chtěli od svých blízkých? Proč nejsme tou oporou, alespoň jednou za čas, pro tu naší Zemi i my? 

Zkusím si sbalit všechny ty krásné vzpomínky na léto do kufru a pošlu ho velkým vozem pryč. Budu mít tak přes den čas žít naplno všechny přítomné momenty, které jsou stejně krásné a možná krásnější než ty, na které jen vzpomínám. Budu však vědět, že ten kufr se každý večer vrátí. Mám pořád možnost si z něho něco na chvíli vytáhnout, anebo naopak zase něco přibalit. Hlídá mi ho jeden z těch princů, a tak doufám, že jich je tam spousta pro všechny, protože by nám na té planetě bylo určitě mnohem lépe. Třeba bychom si dávali větší pozor na to, jak zacházíme s lidmi a přírodou okolo nás. Snažili bychom se o to, být lepší, kdybychom věděli, že oči, které nás pozorují, se každý večer vrací. Věřím i tomu, že bychom se časem naučili být oporou pro tu naši Zemi, když jí zase bude někdy do pláče. 

M(arika)ezi trámy