M(arika)ezi Trámy

20.01. | Za dveřmi

Pršelo dva dny v kuse. Pršelo z pravé strany, z levé strany, dokonce i zespoda. Vítr foukal tak moc, že veškeré zákony o  gravitaci, kterým jsem ani tak nikdy moc nerozuměla, přestávaly platit.  Ano, jestli jsem si někdy v Čechách myslela, že je větrno, tak to jsem ještě nešla v prosinci do školy celou dobu v záklonu.

Pořád doufám, že už to přestane, protože nejen, že je mokro všude na ulicích, ale mokrý mám i displej telefonu, desku stolu, oblečení, které jsem chytře pověsila ven a zapomněla ho uklidit, ale dokonce i to oblečení, které bylo celou dobu ve  skříni. Podlaha na sále se klouže, to má asi suplovat ten led, který tu  v zimě nemají. A co mě na tomhle období baví ze všeho nejvíce, jsou odpadkové koše plné deštníků. Protože jestli si někdo v tomhle počasí ještě troufne otevírat deštník, musí to být jedině turista!

Takhle vypadal Lisabon pár dní před Vánoci. Místo sněhu dešťová katastrofa… I přes několika hodinové zpoždění jsem jen doufala, že určitě odletíme, a že nám let nezruší. Já jsem se totiž opravdu domů strašně moc těšila. Nejvíce na ty úplně nejobyčejnější věci... Třeba až se konečně převléknu do něčeho, co se na mě nebude lepit, i když to nepřišlo do žádného přímého kontaktu s vodou. Taky na to, že si uvařím čaj ve své kuchyni a budu si dokonce moc vybrat, na jaký hrneček mám zrovna náladu. Těšila jsem se na teplo domova, a teď to myslím opravdu doslovně, protože jestli se někdy budete nudit v Portugalsku, zkuste hledat topení. Věřím, že Vám to chvilku zabere.

Seděla jsem konečně v letadle s vidinou toho, že dneska opravdu odletíme. Přemýšlela jsem nad tím, jak je vůbec možné, že je to vše tak jednoduché, a že můžu být za několik hodin úplně na jiném místě s jinými lidmi. Kam ale vlastně letím? Vracím se domů, anebo jen odlétám na dovolenou?

Do toho momentu, než jsem viděla noční Lisabon z výšky, mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, že vytvořit si z něj domov bylo nezbytnou součástí toho být tu šťastná. A když jsem teď odlétala na místo, kde jsem strávila většinu svého života a kde jsou všichni ti lidé, které z něho dělají nádherný život, cítila jsem se provinile. Bylo mi líto, že cítím stesk, když odjíždím jen na pár dní z města, které znám pouhé tři měsíce. Zároveň jsem se však nemohla dočkat toho, až budu míjet ceduli s nápisem Žamberk. Tušila jsem, že jedu na jednu z nejkrásnějších dovolených ve svém životě.

Za těmi nejkouzelnějšími a nezapomenutelnými zážitky totiž vůbec nemusíme do exotiky, na all inclusive nebo okolo světa. Mnohdy je máme hned za dveřmi, jen je možná tak často neotevíráme, protože si myslíme, že to co je za nimi už přece známe. Radši chodíme hledat na jiná místa a otevírat dveře, které jsou cizí a  úplně někde v nedohlednu. I to je možná potřeba, protože kdybych nejela až do Portugalska, poprvé nevstoupila do sdíleného bytu uprostřed lisabonského sídliště a neprošla několika dveřmi těch malých tanečních sálů přeplněných studenty, nedocházelo by mi tolik, že to nejcennější je stejně tam, kde už jsem na kliku šahala tolikrát. Ať už je to za těmi dveřmi, kde jsem strávila celé své dětství anebo za těmi v Zakopánce, do kterých mi po těch třech měsících záhadně nepasuje klíč. (Neboj se Jirko, výměnu zámku si neberu osobně).

Prostě a jednoduše jsem k těmhle vánocům dostala opravdu všechno, co jsem chtěla. A i když tahle přání opakujeme všichni každý rok, ne vždy nám doopravdy dochází, jak drahá jsou. Často pro nás bývají samozřejmostí, a tak si  neuvědomujeme, jak bohatí vlastně jsme, když se nám splní.

Já jsem chtěla, alespoň na malou chvilku vidět sníh, protože i když se Portugalci opravdu snaží o kouzelnou vánoční atmosféru, bez pocitu mrazu ve vzduchu to  není ono. Přála jsem si obléct rukavice a cítit přes ně teplo svařáku z polystyrénového kelímku na vánočních trzích. Vysnila jsem si sebe samu, jak peču perníčky v už dokonale vyzdobeném bytě s živým vánočním stromečkem. Chtěla jsem být u toho, až se bude zapalovat čtvrtá svíčka na  adventním věnci, který jsem za celý měsíc tady nesehnala. Tím mým největším přáním však bylo být se všemi, které opravdu miluji a nemuset od nich nikam pospíchat.

Děkuju ti Ježíšku, že jsi mi to splnil a jestli si můžu přát už i na další rok, tak chci to samé, možná jen jednu věc navíc… Ať je nás pohromadě u toho stolu co nejvíce!

M(arika)ezi Trámy

19.12. | Portugalské (z) lásky

Sama bych si na to asi nevzpomněla, ale poslední dny mi  nějak moc lidí připomíná, že už to jsou tři měsíce, co jsem odjela do Lisabonu. Říkám si, jak rychle to letí. Na jedné straně jsou to UŽ tři měsíce, ale na  druhé straně, je to JEN jedna krátká část mého života. Už je to dlouhá doba, co  jsem se někde dočetla, že po třech měsících teprve začínají být vztahy vážné. Opravdu nevím, co je na tom pravdy. Nechápu, jak se to, že je to „vážné“, dá poznat a také si nejsem jistá, jestli je to něco, co zrovna já vyhledávám. Ať jsou to totiž tři měsíce, anebo „žili spolu šťastně až do smrti“, hlavně jen, ať to není pořád VÁŽNÉ, protože já mám smích ráda.

 Každopádně mě tato informace dovedla k tomu, že mé lásky, které jsem potkala zde v Portugalsku, už jsou tedy natolik vážné, že by se  možná slušelo vám je představit. Čtvrt roku by měla být dostatečně dlouhá doba na to, zjistit, jestli ty vztahy, které jsme navázali, nejsou jen pouhým chvilkovým poblázněním, ale opravdovým zamilováním.

 Že jsem doopravdy zamilovaná, jsem u většiny z nich, věděla už od prvních chvil. O tom, že si tyhle „mé lásky“, naprosto získají mé srdce, jsem dokonce věděla už dávno předtím, než jsem se sem vydala. A jak? Prostě jsem to cítila.

 Ne že bych v motivačních dopisech, které se odesílají se žádostí na Erasmus lhala, ale úplnou pravdu jsem tam také nenapsala. Ono totiž důvodem, proč jsem si vybrala navštívit právě tohle místo, nebyla jen ta  škola. Byla to hlavně touha po novém životě v Lisabonu. Přesto, že jsem v tomhle městě nikdy předtím nebyla, jsem byla pevno pevně přesvědčená o  tom, že je to jediné místo, kde nebudu každý den přemýšlet nad tím, jaké by to  bylo být doma. Ano, LISABON je moje první láska. Teď to i mě zní trochu blbě, když si uvědomím, že mě k ní dovedly obrázky na pinterestu a na googlu. Výhledy, úzké uličky, kopcovité centrum města, spousta barev a kachličky všude kam se podíváš. Tam přece musím být spokojená. Pamatuji si, že jsem si tenkrát říkala, že na těch fotkách už chybím jen já se zmrzlinou, nebo kávou v ruce. Dnes už vím, že nepotřebuju ani jedno, a i tak jsem šťastná.

 Setkání s mojí druhou láskou předcházela velká očekávání. Nikdy předtím jsme se nepoznali, ale byla velkým důvodem, proč jsem se rozhodla odjet. Miluju vodu, jezera, řeky, moře, ale jaké by to bylo žít, alespoň na  chvíli, poblíž OCEÁNU. Dobře, není to tak úplně blízko, jak jsem si  představovala, ale i těch čtyřicet minut ve vlaku mi za to stojí. Oceán miluju za každé situace. Při východu slunce, přes den i v noci, když prší a  všechno je krásně čisté, dokonce i když fouká a já mám oči plné písku. Jezdím si k němu pro rady. Pokaždé, když si k němu sednu, dokáži si  odpovědět na otázky. Jezdím se k němu, uklidnit, ale také nabrat sílu, protože ta jeho energie? Tu vám prostě nikdo jiný nedá!

 JÓGA - s touhle holkou se z nám už nějakou chvíli a vždycky jsme si rozuměly. Až tady jsem se do ní opravdu zamilovala až po uši. Je to sice ten nejkratší vztah, z těch všech, které tu mám, ale za to  nejintenzivnější. Nejprve byla pouze zaplněním mého volného času. Teď se však někdy stane, že jdu na rande s ní, místo do školy. Kdo by to byl řekl, že se potkáme zrovna v Portugalsku?

 Poslední lásku jsem si přivezla už z domova. Zde jsem náš vztah jen posunula na vyšší level. Ano, je to KÁVA. Portugalci mají nejen nesmyslně dlouhý seznam s různými druhy přípravy káv, kterému rozumí jen místní, ale také úplně jinou kulturu kolem její konzumace.  Lidé si dají espresso po cestě na nákup, po  cestě z nákupu, nebo klidně i během něho. Prostě kdykoliv, kdy na ni  dostanou chuť. Většinou se nestihnou ani posadit a přímo u kasy si vypijí skvěle připravenou kávu za 60 centů. Možná právě proto, je věta: „Dala bych si  jednu kávu, prosím.“, stále tou jedinou, kterou umím v portugalském jazyce.

 Ptáte se, proč mezi mými Lisabonskými láskami není tanec? No… Měli jsme spolu vždy trochu komplikovaný vztah. Někdy nám to úplně neklape. Často mám pocit, že musím do našeho vztahu více vkládat, než dostávám. I přes to, že se někdy pohádáme, vím, že se k sobě vždy vrátíme zpátky. Teď si  vedle sebe tak v poklidu žijeme. Já jsem mu vděčná za to, že ho tu mám a  on by možná chtěl, abych se mu věnovala o něco víc… Myslím si, že žárlí na tu  jógu, se kterou ho vlastně tak trochu podvádím. Neboj se, v mém srdci máte místo všichni a po vánocích, se k tobě zase vrátím naplno!   

M(arika)ezi Trámy

04.12. | Sama (se) sebou

Co tě napadne, když se řekne SAMOTA? Také se ti to slovo zahalí do šera, upršeného počasí, smutných písniček a času, ve kterém jedna minuta trvá celou věčnost? Nebo je to jen můj pocit, že ji většinou všichni vnímáme negativně? 

Jak se se koukáš na lidi, kteří jdou sami do kina, do divadla, na kávu…Na lidi, kteří třeba odchází z akce dřív, jen proto, že chtějí být zase SAMI…

 Se samotou jsem ani já nebyla dlouho kamarádka. Vlastně přiznávám, že jsem v její přítomnosti byla dost nervózní a nesvá. Nikdy jsem nevěděla, jak se k ní chovat, o čem si s ní povídat. Možná jsem jen hledala, čím se jí zalíbit. Pak mi došlo, že dobrý vztah si s ní vytvořím, jen když k ní, tedy vlastně SAMA K SOBĚ, budu naprosto upřímná.

 Kdybyste mi ještě před pár lety chtěli položit otázku, jestli chci strávit večer ve společnosti, nebo sama doma s knížkou, nejspíš byste mě museli nejprve pořádně nahánět. Ano, vždy jsem chtěla být neustále něčím zaměstnaná, tvořit, potkávat se s lidmi, a taky se jen bezmyšlenkovitě bavit. Neříkám, že to tak nemám i dnes, ale co má pro mě ještě větší hodnotu, je prohlubování našeho vztahu, s tou mou, teď už snad mohu říct kamarádkou, Samotou.

 Je to holka, která mě nikdy nezradí, a taky proto jsem se na  svojí cestu rozhodla vzít pouze ji. Zcela upřímně to bylo i mým záměrem, vyvézt ji na výlet. Už dopředu jsem věděla, že to bude těžké, žít několik měsíců odevzdané jen jedna druhé, a že mě čeká období, které možná nebude vždy úplně lehké. Byla jsem si jistá, že si budu muset přiznat to, co jsem tušila, ale nechtěla vyslovit. Taky, že se dozvím spoustu nových věcí. Bylo mi jasné, že se mi i něco nebude líbit, ale že náš vztah se posílí jedině tehdy, když to příjmu. Prostě a jednoduše, když se  naučím žít sama se sebou.

 Pozvali jste sami sebe někdy na rande? Ne? Udělejte to!  

Jedinou část, kterou na rande v jednom nemám ráda, je ten rozhovor, který musí proběhnout předtím, než si sednu - „Pro kolik si přejete stůl?" ,,Jsem tu SAMA". Pak už si to užívám. Teda nebylo tomu tak vždy…

  Možná, až budete sedět sami poprvé v kavárně, objednávat si snídani a horký nápoj k tomu, budete se cítit trochu divně. Třeba vám bude připadat, že na vás všichni koukají a čekají na to, jestli se k vám někdo připojí. Na druhé straně se ale vyhnete všem nuceným rozhovorům, povídání o počasí a trapným chvilkám. Stejně tak jako chvilce ticha, kdy nikdo neví na co se druhého zeptat. Chvilka se totiž promění v celou věčnost, která se nedá s těmi ostatními vůbec srovnat. Diskuze, která při ní probíhá v mé hlavě je totiž natolik inspirující a odhaluje tolik témat, že ji nejde jen tak zastavit.

 Právě to, že jsem tu většinu času sama, považuji za toho největšího učitele. Možná někdy až moc přemýšlíme nad tím, že zanedbáváme své blízké, ale kolik lidí napadne, že zanedbávají toho nejbližšího? Toho kdo je  nám nejblíž, ale přitom se často zdá tak vzdálený? Sami sebe…

 Je důležité to udržet v rovnováze, a proto jsem tolik vděčná za to, že tu pro mě jsou i ostatní. Za to, že i na úkor jiných národností mám okolo sebe lidi, kteří se mnou chtějí trávit čas, když já mám pocit, že ho sama se sebou víc nezvládnu. Za to, že stačí zvednout telefon a  zavolat těm, kteří mi rozumí (to myslím doslova) a třeba jim zase naopak ten čas se mnou chybí, tak jako mně s nimi. Jsem šťastná, že jsem mohla ten můj sólo život v Lisabonu na pár týdnů rozšířit a podělit se o něj se svou rodinou, a taky za to, že se mohu stále těšit na další návštěvy, které mě zachrání, abych se úplně nezbláznila.

 Zvykla jsem si na novou školu, byt i město.

 Zvykla jsem si na to, že je pro někoho čeština ruštinou.

 Zvykla jsem si na portugalské chování a místní lidi.

 Zvykla jsem si na to, že je větší zima ve všech budovách než venku.

 Zvykla jsem si na to, že míchám vše dohromady a mluvím svým česko-slovensko-anglickým jazykem.   
 Zvykám si dokonce i na to, nemít strach být sama (se) sebou.

    PS: Než se vrátím, bude to ještě chvilku trvat. Může zatím prosím někdo vytvořit krásné místo, kam budu chodit na ty osamocené snídaně? Předem z celého srdce děkuju!


M(arika)ezi Trámy

14.10. | Bom dia!

Ola, Hey, Hi, Hello, Ahoj,….mám v tom už trochu chaos, takže jednoduše krásný den všem! 

Ve spoustě věcech jsem pověrčivá. Mám respekt k černým kočkám, věřím v karmu a na Vánoce zásadně nevstávám od stolu. Ačkoliv mě zná možná většina lidí jako holku, která nikdy nezavře pusu, jsem člověk, který má obrovské obavy z nových věcí, lidí, míst,… S blížícím se dnem mého odletu do  neznáma měla stoupat i má nervozita, z toho, co přijde. Jenže ono hrozně dlouho nic nepřicházelo a to mě možná stresovalo daleko víc, protože jsem věděla, že to musí být jedině klid před bouří. A měla jsem pravdu. Ve středu 25.10 vítr rozvířil vodu, takže mé oči vyplavily moře slz, které nešly zastavit. Tyhle vlny s sebou vzaly všechno, co po cestě potkaly, a tak z mé cesty na letiště udělaly katastrofu a všechny komplikace provázející cestu na Erasmus byly kompletní. Ale už jsem říkala… Jsem pověrčivá. Takže pokud bylo na začátku všechno zlé, musí to teď už být jen dobré. 

Přiznávám, že jsem nechtěla v prvních zprávách odsud znít až moc pozitivně. Čekala jsem na konec prvního týdne, kdy ze mě opadne takové to  prvotní nadšení a odkryjí se i ty nedostatky, které udržují život v rovnováze. Nechtěla jsem, aby mi za pár dní někdo připomínal má slova. „Vždyť si říkala, jak je to tam boží, tak si teď nestěžuj“. Teď mám však za sebou i týden druhý a  mezi těmi největšími mínusy jsou stále jen odpadky na ulici, špatně umyté nádobí od mých spolubydlících, neschopnost rozumět portugalštině a modřiny po  celém mém těle, které, když o tom tak přemýšlím, mě vlastně dělají šťastnou, takže se nepočítají. 

Rozhodla jsem se, že nebudu dál čekat na to, abych napsala něco, co nebude tak sladce růžový. Klidně ať je, protože tak to cítím teď, a  jestli bude za měsíc, týden, anebo třeba pár hodin temně modrý, je mi to fuk. Tohle si chci totiž z mého dobrodružství pamatovat… Růžovou barvu, která rychle překryla všechny obavy z toho, že tu budu sama, že budu nejhorší, že to  nezvládnu, že se mi tu nebude líbit, že se mi bude stýskat a že se s nikým nedomluvím. Chci si pamatovat to slunce, které mě tu přivítalo a celé to moře slz, během krátké chvilky, vysušilo. Oceán, který umí spláchnout dokonce bolest namožených svalů, na které jsem už dávno zapomněla, že je mám. Chci si  zapamatovat i ten písek, který se mi každý večer před usnutím sype z knížky do  postele a chuť kávy za 60 centů, která mi vždy bude připomínat přestávky strávené posedáváním na chodníku.

Ano, chybí mi český podzim, dýňová polévka, teplé svetry, barevné listí, trocha deště, rodina, přátelé a Zakopánka, protože zatím co já teď sedím v kavárně uprostřed Lisabonu a píšu tohle, na naší půdě je opět plno. Já tam s vámi nejsem a je to divný pocit. Poprvé od mého odjezdu je mi smutno. Vím, že je však o vše dobře postaráno, a že je vám tam stejně tak růžově, jako mě tady.   

Když jsme půdu před třemi roky otevírali, Jirka řekl, že nechce, abych měla pocit, že mě tím drží doma. Není to tak dávno, ale tenkrát jsem si myslela, že už stejně nic víc nepotřebuji. Došlo mi však, že i my jsme tu naší půdu museli zrekonstruovat, a  tak i já musím stále obohacovat svůj život. Uvědomila jsem si, že stejně, jako každé jaro děláme velký úklid, musím ho jednou za čas udělat i sama v sobě. Tohle však není jen vyklepání koberců, které se poté položí zpátky na své místo. Musím vylézt po žebříku, abych dosáhla až do špice naší střechy. Odjet pryč a odkrýt to, co si vlastně přeji. 

Většinu dní mám pocit, že kosti v mém těle jsou podobně staré, jako ty trámy u nás. Musím se však donutit je oprášit, protože to mě přece dělá šťastnou, jen jsem na to asi zapomněla. Je mi tedy každým dnem jasnější, proč jsem tady! Musela jsem do světa, abych pak tu naši půdu, to  tříleté dítě, o které s láskou pečujeme, mohla obohacovat a učit. Budu ji  pomáhat na cestě k dospívání, kdy se bude stávat ještě lepším místem, které, nejen po tři roky, ale třeba po celý život, bude přinášet radost nám všem.

Už teď se  těším, až jí budu vyprávět. A VÁM taky!

M(arika)ezi Trámy

24.09. | O 360 stupňů

Každý začátek nového dne může otočit náš život o 360 stupňů. Pokaždé, když usínám s nejistotou z toho, co bude, mám v sobě zároveň naději, že ráno to za mě vyřeší, a že ten život za mě sám napíše další kapitolu. Přesně tak, jako se ze dne na den překlopilo letošní léto v podzim, tak se může překlopit i náš pohled na svět. Můžeme potkat nové překážky, u kterých bude jen na nás, jestli se rozhodneme je překročit, podlézt, obejít, anebo se u nich na  chvíli zastavíme, než se rozhodneme pro další krok.

Dlouho jsem nepsala, chtěla jsem… Měla jsem však pocit, jakoby každý den, na mém počítači, psaly ten text prsty někoho jiného. Jeden den to byla malá holka, která nevěřila, že opravdu zvládne udělat státnice a  druhý den, u klávesnice seděla dospělá žena, která nevěřila tomu, že má za  sebou už tři roky studia a nějaká písmenka před jménem navíc. Chtěla jsem psát o tom, jaké to je, žít dlouhou dobu v nejistotě. Strašně jsem se bála toho, co přijde. Bála jsem se, že budu muset vymýšlet co dál a navíc třeba opustit vše, co jsem do dnešního dne dělala každý den…tančila. V tuhle chvíli, jsem si také uvědomila, že třeba právě ty věci, o kterých říkáme, že je  nechceme, bývají často také ty, ve kterém nejhlouběji doufáme. A HLAVNĚ, jsem se naučila, že vymýšlet něco dopředu, je úplně zbytečné, protože ONO se to vždy nějak vymyslí za nás a většinou tak, jak by nás to nikdy nenapadlo…. o 360 stupňů jinak. 

Takže mi teď život do pokoje postavil kufr na kolečkách, který se už pomalu rozjíždí do neznáma a já si zatím ani nestíhám uvědomovat, že opravdu patří mě. 72 cm x 46 cm x 30 cm jsou rozměry, do kterých mám sbalit svůj život a já už teď vím, že jeho váha je  mnohem vyšší, než povolený limit na odbavovací kontrole. Všichni mi chytře radí, že si mám vzít opravdu jen to nejdůležitější, co potřebuji. To všechno tu  naopak nechávám, společně i s tou Marikou, která ještě nedávno říkala, že nikdy sama nikam neodcestuje. Té bych musela koupit další letenku. Vlastně by  to bylo fajn. Alespoň bych ji po cestě vyprávěla. Myslím si, že by mi spoustu věcí nevěřila.

Já jsem totiž nikdy nechtěla být moc daleko, ale zároveň ne  moc blízko. Toužila jsem po tom, něco nového objevovat, ale mnohem víc jsem se bála. Chtěla jsem být jen sama se sebou, ale velmi brzy mi chyběli ostatní lidé. Jsem člověk, který se o jedné věci rozhoduje milionkrát, a ani v poslední vteřině nemůže byt jisté, jestli je můj verdikt opravdu finální. Vždy nejistá v tom, co vlastně chci! K velkému neštěstí mých blízkých jsem však přišla na to, že to je to co mě v životě tolik baví. Přináší to  s sebou totiž samá překvapení! 

Ano, překvapení nejsou vždy taková, která potěší. Věřím však tomu, že vše co se stane, tak mělo být a to je také jediná věc, kterou si ve  svém životě JISTÁ jsem...

ŽE všechno nějak dopadne. 
ŽE i to špatné přinese něco dobrého. 
ŽE nejistota k životu prostě patří. 
ŽE rozhodnutí a názory lidí se mohou každý den proměnit – i  o 360 stupňů. 
ŽE si stejně budu muset jednou ten kufr sbalit, i když to  každý den oddaluji. 
A ŽE ať budu kdekoliv, bude mi to kouzelné místo v Zakopance chybět.   

A tak mi tady prosím zatím tu naši půdu pěkně opatrujte. Nenechte ji samotnou. Smějte se, bavte se, těšte se tam a taky mi třeba pošlete nějakou tu fotku, až u nás budete! 

A ty Olivere, můj psí kamaráde, mi na všechny pěkně dohlížej!

M(arika)ezi Trámy