M(arika)ezi Trámy - Alternativní půda Mezi trámy Zákopanka
M(arika)ezi Trámy - Alternativní půda Mezi trámy Zákopanka
 

M(arika)ezi Trámy

 

Trochu tančím, trochu peču, tvořím, vymýšlím a taky trochu, ale opravdu jen trochu píšu. Za to však hodně sním a věřím v to, že i ty největší sny se mohou splnit. Jedním takovým je naše Alternativní půda.

 

Ta půda jsem já, jen stlučená z několika hřebíků a prken. V hodně věcech jsme úplně stejná dřeva, ale něco mám přece jen navíc. Mohu s vámi sdílet všechny neobyčejné a nezapomenutelné věci, které se dějí Mezi Trámy. I mezi těmi, které dohromady staví můj život.

 

 

22.08. | Jsou to broučci, ale občas sají krev

Tak už je u nás zase klid a prázdno. Půda vypadá najednou trochu opuštěně a jediní obyvatelé, kteří nás neopustili, jsou jen ti opravdoví pavouci. Stropy se neotřásají pod skákajícími dětmi a celou vesnicí nezní jedna a ta samá písnička stále dokola. Hmyz v louce sice pořád bzučí, ale jen v té za okny. Tu naši, na oponě malovanou, totiž opustil i ten poslední tančící brouček. Roztáhl své krovky a letěl tak rychle za dalším dobrodružstvím, aby to stihl do konce prázdnin.

 Já jsem vlastně nikdy nechtěla učit! „A čím se tedy jednou budeš živit Mariko?“ – to nevím, ale učitelka rozhodně nebudu.

 No dobře, už tenkrát, když jsem si vybrala taneční pedagogiku, jsem musela podvědomě vědět, že tomu nebude jinak. Statečně se však bráním a při každém „pančelko, můžu na záchod“ s obrovskou důležitostí odpovídám „pančelka nejsem, jsem Marika a můžeš“. Rozhodně to nejsou otázky tohoto typu, které mě dovedly ke dveřím, za kterými se mi ten svět najednou nezdá tak špatný. - „Co budeme dělat pak? A potom?“, „Co mám dělat, když budu potřebovat večer čůrat?“, „Co bude ke svačině? A co mám dělat, když to nejím?“, „Máme se klanět, i když nikdo nebude tleskat?“, „A mají na té Havaji ty hovada, když se o tom v té písničce zpívá?“. - Jsou to momenty uvědomění, že jsem těm dětem opravdu dokázala něco předat. Chvíle, kdy se jeden křivý kotrmelec, promění během pěti dnů, v ten nejsouměrnější, provedený s naprostou hrdostí a upřenýma očima mým směrem, jestli se dívám. - Jasně, že dívám! Vidím nejen ten povedený kotrmelec, ale také 17 holčiček pokřikující, na tu jednu s obrovským úsměvem, která se zrovna hrabe ze země, že je v té hudbě hrozně pomalá.

 Mrzí mě, že rodiče vidí vždy jen hotovou práci. Nejkrásnější je totiž na dětech právě ta proměna. Vy se při představení díváte na spoustu krásných, pestrobarevných motýlu. Někteří se vám mohou zdát trochu podobní, ale nikdy nenajdete dva s naprosto stejnými křídly. Já jsem však u celého procesu. Jsem vděčná, že mohu stát u toho, když se tyhle malé zázraky začínají klubat. První den přijedou děti, které nemají žádné představy o tom, co by se z nich mohlo během pěti dnů stát. Jsou to jen malé šedé larvy, které, stejně jako já, čekají na to, v jaké barvě jim jejich křídla narostou. Naučí se s nimi rychle žít. Když je pak poslední den roztáhnou v celé své kráse, ani si neuvědomí, kolik lidí dokáží překvapit. Nemají tušení, jak obrovskou radost mi udělaly tím, že se vyklubali v tanečnice, které tančí s upřímnou radostí.

Ať už učitelka jsem, anebo ne, uvědomuji si, jak moc je důležitá vzájemnost. Aby to učení mělo nějaký smysl, musí být oboustranné. Děti ty vědomosti a dovednosti z nás vytahují rády a chtějí se nám co nejvíce podobat. Nesmíme však zapomínat na to, že i ony nám mají stále co předávat. A tak i já se snažím hledat v sobě tu malou Mariku, protože doufám, že si s nimi bude rozumět ještě o něco lépe, než tahle dospělá. Zkuste je někdy opravdu poslouchat, anebo se alespoň pozorně dívat. Poznáte, že něco co se zdá zásadní vám, nemusí být zásadní pro ostatní, a že třeba taková improvizace, nebo pantomima, se dá popsat miliony různými způsoby, které by vás nikdy nenapadly. 

Bytí s nimi, mi dává střípky naděje, že někde ta naše společnost, ještě stále funguje. Nejvíce v těch chvílích, kdy se ti nejmladší chovají daleko dospěleji, než mi sami. Když se dokáží podělit o jídlo, jen proto, aby nezůstalo nic navíc. Když si přesednou k jinému stolu, aby nenechaly jíst jednu holčičku samotnou. Vážně mě dojímá, jak se ve volných chvílích učí navzájem a pomáhají si, protože jejich cíl je přece společný, nebo jak se všichni nadšeně hlásí a ještě ani nevědí k čemu. Ukazují mi, že opravdové hodnoty jsou někde jinde. Největší pohromou je totiž přebývající, osmá tečka, na beruščiných krovkách, kterou tam holčička omylem dolepila, anebo zlomené tykadlo. Možná se tomu dokážeme později zasmát, ale prosím, nikdy NE před nimi! Protože tohle je ten nejhodnotnější majetek, který v této době vlastní. Díky těm tykadlům totiž dokáží opravdu uvěřit, že jsou broučci a díky krovkám berušky zatančí tak, že jim nakonec uvěříte i vy! To vám slibuji!

Oba dva tábory Mezi trámy utekly jako voda a rozhodně se nedá říct, který byl lepší. Na obou byly totiž děti, které mě každým dnem inspirovaly, překvapovaly, učily a přesvědčovaly o tom, že jim vlastně asi nakonec mám co předat, a že to dělám opravdu ráda. Bylo by naivní si myslet, že to vždy proběhne bez všech mráčku, i tak jsem ale šťastná, že tvoříme tak krásnou partu, a tak je to naše nebe skoro stále nádherně modré. Děkuji všem, kteří mi pomohli k tomu, abychom mohli uvést ty dvě SVĚTOVÉ premiéry „Půda plná broučků“ a „Život v trávě“. Ono totiž být na ně sama, by rozhodně nebyla žádná sranda. Jsou to sice roztomilé berušky a broučci, po kterých se mi stýská. Mravenci, kteří pilně a usilovně pracují s naprostou sehraností. Motýli, kteří vás baví svou různorodostí, nebo čmeláci, pro jejichž barvu z nich nemůžete odtrhnout oči. Občas jsou to sice žížaly zahrabané v zemi, o kterých ani nevíte. Dokáží být však také ovádi a komáři, kteří nezavřou pusu, a tak už se tak trochu těšíte z toho, že ten den pomalu končí. 

Je ale jasné, co je pro mě silnější… Hned ráno mi totiž chybí ty drobná chodidla běhající po naší půdě, trička a sukýnky ve všech růžových odstínech, copánky zapletené na milión způsobů a dokonce i „Pančelko, já bych chtěla, aby byl tenhle tábor celý rok!“

M(arika)ezi trámy

 




08.07. | Ve Španělsku s dovolením

Jsem to stále já, ta samá Marika, jen jsem teď byla mezi úplně jinými trámy než obvykle. Vlastně to bylo spíš někde mezi písčitou pláží, rozvířeným mořem, horami, kamennými domy a milióny komárů. Tentokrát to nebyl tanec pod tou střechou, kterou podpírají trámy uprostřed malé, ale nádherné vesničky. Právě naopak. Tančila jsem, usínala, probouzela a nechávala se inspirovat přímo pod hvězdnou oblohou. Na místech někde mezi Francií a Barcelonou.

Byl to sice jen jeden týden. To je ale sedm celých dnů na to, si uvědomit, anebo si utvrdit, spoustu důležitých věcí. Možná, že k tomu pomohly ty noční minuty pod širým nebem a rozhovory s hvězdami. Je také pravděpodobné, že mi nějaké myšlenky na břehu vyplavilo moře, nebo jsem jen konečně měla prostě čas se zamýšlet, během toho, co nás náš motorový nejlepší kamarád Opel Corsa, o jehož výkonu jsem možná z počátku trochu pochybovala, přesunoval z jednoho krásnějšího místa na druhé.

Nebudu lhát. Španělské pobřeží mne okouzlilo. Myslela jsem si nejdříve, že je to novým prostředím, mořem, počasím a tím, že nastala konečně po celém roce nějaká změna. Brzy jsem si ale uvědomila, že se tam cítím tak dobře právě proto, že má s tou naší půdou tolik společného. Uvědomila jsem si, že to, co prožívám, není pocit euforie z neznámého, ale naopak neskutečný klid, pocit bezpečí a domova. Přesvědčila jsem se o tom, že i když je Mezi Trámy sice název nějakého prostoru, je to především metafora - vnější obal, který v sobě ukrývá neskutečné poklady, které vám nikdo nemůže vzít. Je to něco, o co se můžete podělit jen s těmi, se kterými opravdu chcete. Můžete si to vozit stále u sebe a udělat si takovou alternativní půdu kde se vám zlíbí.

Až tady jsem se zastavila a uvědomila si, co dělá naší půdu tou půdou, kterou je. Když jsem se totiž naposledy koukala z kopce dolů na přístavní město, napadly mě čtyři věci, které na Španělsku obdivuji – SVOBODA, ATMOSFÉRA, PŘÍRODA a SETKÁVÁNÍ. Nebylo to však smutné loučení, protože jsem si uvědomila, že díky těmto věcem mám takové malé Španělsko vlastně i u nás v Zakopance.

Jsem vděčná za prostor, který jsme vybudovali, ale nebyl by k ničemu, kdybychom neměli tu nekonečnou SVOBODU rozhodovat o tom, co s vámi chceme sdílet. Věřím tomu, že se nevracíte jen kvůli tomu, jak to u nás vypadá, ale jak se tam cítíte. Je to ATMOSFÉRA, která si sama vybírá své místo. Mám pocit, že to co trámy uvnitř skrývají, je jen malé procento celkového dojmu. Uprostřed betonového města by totiž ztrácely svojí hodnotu. PŘÍRODA okolo jim dodává všechnu tu sílu. A SETKÁVÁNÍ? Za to jsem vděčná každý den.  Za vás všechny, kteří nám dáváte důvody pokračovat. Za vás všechny, kteří nás dokážete inspirovat a za všechny ty, bez kterých bychom nebyli takový špičkový tým!

Jak tak čekám na tom španělském letišti, musím se v duchu smát. Prohlížím si všechny ty lidi okolo a uvědomuji si, jaké mám vlastně štěstí. I oni si prohlíží, ale málokdy s úsměvem. Končí jim přece dovolená…

A tak přemýšlím nad významem tohoto slova a přicházím na to, že vlastně nevím, co pořádně znamená. Ten, kdo vymyslel slovo DOVOLENÁ, se totiž určitě také neusmíval. Jak by taky mohl, když si DOVOLIL dělat věci, které ho baví jen pár dní v roce. My ho teď budeme slepě následovat a celý rok se v práci těšit na to, až zas přijde ten čas, kdy si budeme opět moc DOVOLIT, udělat něco, co bychom si opravdu přáli a věnovat se tomu, co nás baví.

Docházím tedy k tomu, že musím být asi nejšťastnějším člověkem na planetě, který má dovolenou pořád. Dovoluji si totiž každý den tančit, zpívat, smát se a všechno možné, nejen ve Španělsku, ale také v Žamberku, Bratislavě, ve škole nebo doma. Sice mě také v pondělí čeká práce, ale těším se na ní, protože jsem si dovolila dělat něco, co mě baví. A tak je mi úplně jedno, jestli zrovna plavu podél Katalánského pobřeží, nebo jsem obklopená spoustou malých tanečnic.

DOVOLUJME si častěji a nemusíme ani jezdit daleko!


M(arika)ezi Trámy

 




21.06. | Sama sobě do očí

Celý svůj život se snažím o to, abych na ten svět koukala, jako na rozlehlou louku, a ne jako na město plné bariér a hradeb. Snažím se, nedívat na lidi skrz prsty, ať se zdají být jacíkoliv. Když cítím, že vidím všechno okolo sebe moc černě, tak hned odhazuji ty „brýle“ se ztmavenými skly a zkouším to chvilku bez nich. Sice mě třeba od toho přímého světla, pravdy a upřímnosti, kterou zrovna nechci vidět, pálí oči, takže je musím neustále přivírat, ale stačí chvilka a ony si zvyknou. Dříve jsem je s velkou oblibou vyměňovala za růžové. Ano, s nimi mi bylo vždy o něco lépe, ale za tu bolest, když vám je někdo rozbije, to určitě nestojí.

Tak moc jsem chtěla odstranit to, co mi bránilo ve výhledu, ale neuvědomila jsem si, že všechny ty bariéry jen přesouvám o kousíček dál, nebo vlastně blíž. Snažila jsem se nesoudit. Naopak, chtěla jsem pochopit každého, kdo se v mém životě objevil. Vždy jsem byla člověk, který obdivoval ostatní za všechno, co umí, co vytváří a co zvládli překonat. Chtěla jsem pomoc se vším, co mělo smysl a na co mohly stačit moje síly. A mezi tím jsem si nevědomky pletla sít´, do které se zachytilo tolik prachu, že už přes ní nebylo skoro vidět. Ta síť byla trvale zavěšená před každým zrcadlem, před které jsem se postavila, a tak jsem se viděla jen v rozmazaném šedém nádechu.

Dřív jsem se nesnažila tuhle „záclonu“ odkrýt. Nechávala jsem si ji před sebou pro případy, abych se za ní mohla kdykoliv schovat. Možná jsem se bála, podívat se, jaká holka za ní celou tu dobu stojí. Bála jsem se toho, že ji ostatní lidé bez pomoci barevných skel před očima, nebudou umět pochopit. Měla jsem totiž pocit, že mít ráda spoustu věcí, dělat všechno a pokaždé jinak, je špatně. Myslela jsem si, že je to moje chyba, že se neumím pro nic rozhodnout, a tak chodím stále od „jednoho k druhému“. Už jako malá jsem dělala milión věcí. Té holčičce říkali, že je moc šikovná, protože uměla trochu tančit, trochu zpívat, počítat, malovat, psát, vyprávět… všechno trochu, ale vlastně nic perfektně. Chtěla dělat všechno, ale měla pocit, že v tomhle světě se musí rozhodnout jen pro jednu věc. Dneska už vím, že bylo zbytečné se schovávat. Nakonec to ubližovalo stejně jen mně samotné. To zrcadlo jen odráželo světlo přímo do mých očí i skrze to všechno, co jsem před něj dala.

Jsem člověk, který se rozhodně nevyhýbá ničemu, v čem se objevuje slovo „alternativní“. Ráda tančím s hudbou i bez ní. Skrze pohyb chci promlouvat a vlastně si celkem libuju v depresivním umění. Většinou chci jen tančit sama, se svými myšlenkami, ale jsou takovéchvíle, kdy mám náladu na chvíli vypnout. To potom klidně, se stejnou radostí, tančím na hudbu z West Side Story, muzikálu Hair, anebo si představuji, že jsem Sandy z Pomády. Zbožňuju jazz, swing a zvuk stepařských bot, ale ráda si je sundám, rozpustím vlasy a tančím jen tak, v trávě. Přiznávám se, že některá rána si ráda hraji na baletku, ale hned potom dávám dole sukýnku, nasazuji své oblíbené vytahané tepláky a oporu hledám radši na zemi, než u baletní tyče.

Chtěla jsem neustále umět pojmenovat, CO tedy jsem. Důležitější je ale KDO! A to už vím. Jsem Marika, která je někdy tanečnice, někdy učitelka. Občas je to cupcaková víla, stále upatlaná od marcipánu a čokolády. Jindy zase víla, která si jen ráda v tichosti tvoří svět plný lapačů snů. Proč víla? Protože přes to, jak étericky a něžně působí, vás dokáží utancovat k smrti. A věřte, že i já mám dny, kdybyste mě radši ani nechtěli potkat.

A tak se to pomalu učím… všechny sítě, skla, záclony a bariéry, které mi vadily ve výhledu, dávám postupně pryč. V zrcadle se čím dál víc koukám sama sobě do očí a uvědomuji si, že přece jen jedna věc, ve kterém možná trochu vynikám, nad stále obrovským počtem lidí, přece jen je. Všechno to, co dělám, dělám vždy jen s tou největší láskou a radostí.

A to je talent, se kterým se nemusíte narodit, tak to taky někdy zkuste - ať už děláte cokoliv na světě!

M(arika)ezi Trámy – a každým naprosto jiným! 

 




24.05. | A je z toho LÁSKA jako trám!

Jednou za čas, se v mém životě odehrají tak intenzivní a nádherné věci, že mám chuť to prostě vykřičet do celého světa. Když pak ale otevřu pusu, zjistím, že to vůbec nejde. Najednou mám pocit, že by mě nikdo nepochopil, že by stejně nikdo jiný necítil to, co se děje uvnitř mě. Uvědomím si také, že vlastně nevím, co bych měla křičet.  Ani v tak bohatém slovníku českého jazyka nenacházím žádná adekvátní slova pro moji situaci.
  
Třeba teď bych každému z vás křičela s největší hlasitostí přímo do ucha. Proč? Protože se tolik moc chci podělit o tu všechnu radost, které je teď okolo mě tak moc, že jí prostě nedokážu vstřebat. Jasně, že si nějakou uchovám na později, ale ani tak se nebojím, že by ji nebyl dostatek pro vás všechny, kteří toto čtete. Chci křičet, protože tak trochu i věřím v to, že by si někteří z nás mohli uvědomit, co a hlavně kdo, nám za to všechno v životě opravdu stojí. Třeba by se ta radost pak dala mezi námi lidmi postupně násobit a posílat se mnohem dál. 

Jak ale už říkám, zatím nenacházím ta správná slova, která by mé pocity dokázala alespoň tak nějak přibližně vystihnout. Já bych vám to nejraději zatančila. Řeč těla by vás určitě přiblížila o kousíček blíž, ale stejně se to nevyrovná tomu, když to sami zažijeme. 


A co bylo tou událostí, která nás v Zakopance na chvilku vystřelila do vesmíru? – Pravá vesnická veselka těch, kteří s tímto místem naprosto splynuli, Evy a Jirky. A proč do vesmíru? Protože v ten den jsem totiž opravdu uvěřila v to, že nekonečno existuje. Na tom místě, v ten moment, bylo totiž tolik porozumění, upřímnosti, vstřícnosti, radosti, přejícnosti, lidskosti a hlavně LÁSKY, že se to rozhodně nedá nijak spočítat, ani dohlédnout na jejich konec.


Pár dnů předtím, jsem jim do přání napsala, že jejich svatba bude určitě tou největší akcí, která Mezi Trámy bude. Tou, na kterou bude každý vzpomínat celý život. A měla jsem pravdu! Už u nás bylo spousta krásných představení, koncertů a událostí a vím, že ještě větší spousta nás jich čeká. Tohle je ale úplně jiné umění, které se s hudbou, divadlem, malováním ani tancem rozhodně nedá srovnávat. Tohle představení vycházelo ze skutečné události, kde se nikdo neschovával za nějakou rolí. Předali nám to nejcennější umění, kterého je člověk schopný – umění milovat. A to nejhezčí na tom je, že na tohle ani nepotřebujeme talent a nadání. Stačí poslouchat naše srdce.

Ještě nevím, jaké je to, být na svatbě svých dětí. Dokážu vám ale říct, jaké je to, když se vám vdává mamka. Myslím si, že je v tom velký rozdíl. Pro lidi je to jedním z přirozených cílů, vychovat své potomky k tomu, aby byli schopní vychovat zase oni ty své. Když se berou mladí lidé, stojí za tím určitě i přirozeně zakódovaná potřeba zavděčit se společnosti - zodpovědnost za to, že založí novou rodinu. Když se ale berou lidé, kteří tohle všechno mají za sebou, je to pouze čistá láska. Nevnímáte to jako krok k pocitu zabezpečení nebo jistotě, ale jen jako milník v životě, kterému se nedalo vyhnout. Když totiž víte, že k sobě dva lidi opravdu patří, nepřemýšlíte nad tím, jestli se jejich svatbou něco změní. Nezmění, protože oni dva byli svoji už dávno předtím a teď je z toho láska jako trám. Minimálně tak pevná, jako trám z dubového dřeva.

Pořád jsme to my – ty tři trámy, které drží pohromadě a teď jsou v sobě možná zaklíněny ještě více. Děkuji, že jste mi ukázali, jak vypadá vztah, ve kterém si váží jeden druhého. Jste příkladem lidí, kteří k sobě vzhlíží, dávají si důvěru, naprostou oddanost, ale přitom i nekonečnou svobodu. Vybudovali jste domov plný lásky, který měl vždy otevřené dveře pro kohokoliv, kdo do něj chtěl vstoupit. Možná, že mám díky vám teď vysoké cíle, ale rozhodně z nich nehodlám ustoupit. Přeju si totiž, abych někdy dokázala vytvořit tak upřímné zázemí plné lásky pro své děti, kteří, stejně jako já, budou s obrovskou pýchou vzhlížet ke svým rodičům.

A tak se prosím všichni mějme a važme si toho.


A pokud někdy chcete křičet a na rozdíl ode mě víte co, tak to dělejte!


M(arika)ezi Trámy

 




12.04. | Třísky nejen ze dřeva

S tou naší půdou mám více společného, než byste si mohli myslet. Ony se třeba všechny ty mé příspěvky nebudou vždy týkat těch konkrétních trámů u nás v Zakopance. To, co se děje „Mezi trámy“ je totiž takovou metaforou k událostem mého života, který v sobě skrývá také spoustu tmavých nevymetených rohů, zrezivělých hřebíků a ztrouchnivělých částí, které sotva drží pohromadě. Důležité však je, že mimo tohle všechno, je mezi prkny i spousta skulinek, kterými prochází světlo. A i kdybyste se snažili o černočernou tmu, slunce si vždy najde cestu dovnitř.

Všechny naše životy jsou takovým jevištěm ze surového, ještě neopracovaného dřeva. Do rukou se nám málokdy dostanou krásná ohoblovaná a nalakovaná prkna. Musíme se smířit s tím, že budou plná třísek, kterým se nevyhneme, i kdybychom po nich chodili s tou největší opatrností. Někdo má dřevěnou třeba jen podlahu, ale já vím, že ten můj svět je jim obklopený celý. Musím si ho proto velmi chránit, protože jakmile v něm někdo jen škrtne sirkou, netrvalo by dlouho a celý shoří na popel. 

S takovými třískami to vůbec není jednoduché. Některé se dají ihned lehce vytáhnout a za chvíli si ani nevzpomenete, že jste nějakou měli. Některé se vám sice zaryjí opravdu hluboko, ale jsou dobře vidět, takže vám na jejich vytažení stačí jen trocha preciznosti a trpělivosti. Spousta z nich se láme, a tak si při svém snažení, dostat ji ven, rozedřete i velkou část kůže okolo. Jsou třísky, které v nás dlouho hnisají, i takové, které nikdy nevytáhneme. Necháme je zarůst, zvykneme si na ně a stanou se naší součástí.

Řekneme si „blbá tříska“, ale všichni víme, že umí pěkně bolet. „Však je to jen tříska“ říkal vždy můj děda. „Snad něco vydržíš, ne?“ rozčiloval se, když jsem protestovala, že si jí radši nechám. Nasazoval si při tom brýle a bral pinzetu do ruky. Je neuvěřitelné, jak nepříjemný může být tak maličký kousek dřeva, který třeba ani nevidíme, zarytý do prstu, nebo chodidla. A není to v tom životě stejné? No schválně? Kolikrát se opravdu můžeme procházet po naleštěné podlaze beze strachu, že na něco šlápneme?

Spousta nepříjemných situací rychle přejde. Některé nás potrápí na delší dobu, a k těm je právě potřeba trpělivost. Stejně tak, jako nám někdy zůstanou hluboká rozedřená místa na těle, tak nám zůstávají i na duši. Velmi často může být nějaké trápení malým pro okolí, ale tím nejbolavějším pro nás. Právě taková nám z kůže nikdo nevytáhne – zaroste. Malá vada na kráse nikomu vadit nebude, ale my sami o ní víme!

Třísek se do mě zarylo už opravdu hodně. Do kůže i do duše. Ty hluboké jsem asi často nechala hnisat, místo toho, abych se odhodlala k tomu je vytáhnout. Ty malé kousíčky dřeva, které mi znepříjemňovaly cestu v životě, byli lidé, události, nemoci, ale také slova a velmi často jen já sama. Jeden čas jich bylo tak moc, až jsem opravdu věřila tomu, že nejspíš jen nekráčím po těch správných prknech a snažila se hledat lepší cestu. Díky trámům (a teď už myslím ty konkrétní na naší alternativní půdě) jsem si uvědomila, že ta cesta byla přece jen správná. Někdy možná stačilo se jen pozorněji koukat pod nohy, nenašlapovat tak rychle a nechtít všechno hned.  

Jeden čas jsem si myslela, že ta Marika, která sní o životě plném tance a umění, jen vlezla do nesprávných dveří. Teď ale vím, že jsem se alespoň naučila se spoustou třísek si poradit sama a hlavně, že někdy ta bolest stojí za to, protože přinesla víc, než jsem si kdy mohla přát. Místo, které vytváří spoustu radosti. Pro někoho jen půda, ale pro mě prostor, kde můžu být sama sebou. Nemusím se zde za nic stydět a mohu si o něm, společně s těmi nejbližšími, rozhodovat sama. Je to místo, kam si už ty duševní třísky jednoduše nepouštím a do kůže si vrážím maximálně jen ty opravdové. 

M(arika)ezi trámy